Viry pro 21. století

Původně jsem si chtěl v pracovním textu knížky „Viry pro 21. století“ jen letmo číst a zaškrtávat důležité odkazy. Tak se to obvykle dělá v přípravě na rozhlasovou besedu, kterou jsem moderoval. Ale zkuste se odtrhnout, když vás každý další odstavec vtahuje do příběhů, které se vrství a řetězí a dohromady se skládají v poutavé a jedinečné vyprávění o virech v mnoha historických i aktuálních souvislostech. Začíná se u nejasné definice viru a končí tvrzením, že i když většina předpovědí spolehlivě selže, jedna věc je jistá: virologie i v 21. století opravdovým dobrodružstvím zůstane.

Dobrodružstvím je ovšem už samo čtení knihy z pera dvou spolupracovníků a významných osobností české virologie. Autoři totiž dokázali na půdorysu svého vědeckého oboru napsat knihu, která se – jak jinak v případě všudypřítomných virů – odvážně rozkročila mezioborově, a právě tím se stává zajímavou pro větší počet čtenářů. Publikace v sobě spojuje: fakta z mnoha – i společenskovědních – oborů, humor, vtip a nadhled (…ze samotného obrázku by se mohlo zdát, že jednu nohu autor prostě dobře netrefil, ale text v hieroglyfech na stéle vypráví příběh zcela jasně. Pro ty z vás, jejichž staroegyptština už není, co bývala, ho můžeme převyprávět…) a především schopnost srozumitelně vyprávět o složitých věcech.

Ale nedosti na tom! Tohle spojení by zůstalo prázdné a bez většího ohlasu, kdyby se – skrze něj a s jeho pomocí – nepodařilo to nejdůležitější: čtenář si záhy přestává uvědomovat, že čte (populárně) vědecké pojednání a mnohé věty a odstavce mu – díky lehkému a jednotnému autorskému stylu – zůstávají v hlavě natrvalo. A tak si budete už jednou provždy pamatovat, např. že mezi oběti pandemie španělské chřipky patřila celá řada významných osobností, jako byl básník Guillaume Apollinaire nebo malíři Bohumil Kubišta a Egon Schiele. Naštěstí celá řada osobností, bez kterých by svět zůstal nepochybně chudší a nudnější, tuto pandemii přežila – například Walt Disney, herečka Mary Pickfordová či malíř Edward Munch (známý je jeho autoportrét, na kterém se namaloval jako rekonvalescent po španělské chřipce).

Nechybějí ani životopisné portréty českých vědců virologů (za všechny např. prof. Karel Raška a prof. Jan Svoboda), jejichž úspěchy jsou často známější v zahraničí nebo jen v uzavřené vědecké komunitě a naše veřejnost se s nimi „pohromadě“ seznamuje právě až díky této knize. Také životní příběhy (ne)oceněných nobelistů nenásilně rozšiřují hlavní téma o další podrobnosti a vhodným zařazením v textu nabídnou oddechový čas. O tom, že ovšem i takové „čtení na okraj“ není jen povinným doplňkem, vás přesvědčí např. kapitola „Prionové infekce – nová hrozba“, kde popis oceňování vědců v historii kopíruje vědecké diskuse a dohady o způsobu vzniku a šíření infekčních chorob. „V r. 1976 dostal Carleton Daniel Gajdusek za studium kuru a objev ,nového způsobu vzniku a šíření infekčních chorob‘ Nobelovu cenu za medicínu. Ve věci pomalých virů se ovšem mýlil; nobelovský výbor se to naštěstí pro něj dozvěděl příliš pozdě.“

Každé z přehledně zpracovaných kapitol je vlastní stručné historické ohlédnutí, shrnutí nejnovějších poznatků i – pro popularizaci vědy – tolik důležitý příběh, který se nenápadně vplétá do vnitřní osnovy vyprávění. Ať už je to právě dlouholetá diskuse o prionech „…v poslední době se dokonce objevily práce, které by virovou a prionovou hypotézu o původu spongiformních encefalopatií přeci jen mohly smířit. Laboratoř Jeana-Luca Darlixe z Lyonu nedávno přišla s pozorováním, že infekce některými retroviry (jako třeba myším leukemickým retrovirem MoMuLV) výrazně zvyšuje infektivitu prionů…“ nebo třeba ledově chladný popis reality virologické práce v terénu, který by byl skvělým námětem pro filmový thriller bez nutnosti další scénáristické fabulace. Stačí jen vnímat míru osobního nasazení i za cenu velkého rizika ztráty vlastního života nebo detektivní „stopování“ nakažených jedinců při hledání původce a nositele viru.

Stručný slovníček, stejně jako věcný a jmenný rejstřík na závěr jsou už opravdu jen drobnou nezbytností k tomu, aby se „Viry pro 21. století“ z velkého příběhu přírody a vědy ještě snáze staly potřebnou encyklopedií.

Nejnovější titul z edice „Průhledy“ nakladatelství Academia potvrzuje nejen vybranou dramaturgii ediční řady, ale překračuje také rámec „běžné popularizace“ a knihu samotnou tak posunuje až na hranice čtivé beletrie.