Byl praptakopysk suchozemský nebo praježura obojživelná?

Ptakopysk, ježura a tři paježury jsou jen malým zbytkem kdysi početných ptakořitných savců. To však nic nemění na jejich morfologické a fyziologické výstřednosti či nezvyklém chování. Rekonstrukce prapředka ptakořitných s pomocí recentních zvířat mohou být zavádějící, ne-li přímo nemožné s ohledem k zjevným specializacím všech dnešních druhů. Ovšem díky tomu, že se v posledních letech podařilo objevit řadu pozoruhodných fosilních zástupců (např. časně křídoví zástupci rodů Teinolophos nebo Steropodon), jsou tyto rekonstrukce konečně uskutečnitelné. Za nejstaršího zástupce ptakořitných je považován 121–113 milionů let starý ozubený Teinolophos trusleri, který byl spíše menším lovcem hmyzu a jehož hmotnost byla 40–128 gramů. Vůči němu se jak dnešní ptakopysk, tak ježura (s paježurami) zvětšili, zredukovali ozubení čelistí, jakož i dva čelistní výběžky. Teinolofos měl, stejně jako současný ptakopysk, velký čelistní kanál, který naznačuje, že u tohoto zvířete hrála velkou roli mechanorecepce nebo elektrorecepce. Když si dále uvědomíme, že tvar těla, postavení a svalová akce předních i zadních končetin ježury vykonává pohyb podobný plavání, nebo že malým ježurám se v ontogenezi nejprve zakládá chrupavčitý čumák podobný zobáku ptakopyska, zdá se, že prapředek ptakořitných byl podobnější ptakopysku a že ježury se druhotně – a zřejmě relativně nedávno (ne dříve než před 13 miliony let, jak naznačuje fosilní záznam) – specializovaly na suchozemské prostředí. (PNAS 106, 40, 17089–17094, 2009)