Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

O schizofrenii vzdělancově

 |  9. 6. 2011
 |  Vesmír 90, 311, 2011/6

Malé děti a cizinci na tom jsou stejně. Když začnou chodit do školy nebo přijedou do Čech, rychle zjistí, že se tu jinak mluví a jinak píše. České děti si jako první jazyk osvojí obecnou češtinu, a až ve škole se učí češtinu spisovnou. Výsledkem je situace, ve které se ocitají přeučení leváci – také následky přeučení celoživotně trpíme. Jsme znejistělí a na svou přirozenou jazykovou intuici se už tolik spoléhat nemůžeme.

Cizinci, kteří přijedou do Čech, naopak odhalí, že spisovná čeština, vyšší a prestižnější forma, kterou se naučili, nemá rodilé mluvčí. Je to zapeklitá situace, ale Čechy příliš netrápí: obecnou češtinu si vysvětlují nedokonalým zvládnutím spisovného jazyka, který považují za mateřštinu. A jak konstatuje František Čermák1), se stoupajícím vzděláním bývá tento názor častější. Pokud ale jde o to, jak často který jazykový útvar používáme, je spisovný jazyk na druhém místě. V neformálních, spontánních promluvách, kterých je nejvíc, převládá obecná čeština. Když to situace vyžaduje, přepínáme z kódu obecné češtiny do kódu spisovné češtiny – a často chybujeme.

Koexistence spisovné a obecné češtiny kupodivu zajímá daleko víc zahraniční než české bohemisty. Podle prof. Charlese E. Townsenda jde, vzhledem k velkému rozdílu mezi mluvenou a psanou formou, o mimořádně zajímavý příklad diglosie, tedy situace, kde na jednom území existují dva jazyky s odlišnou sociální a kulturní funkcí (jako např. v Švýcarsku němčina spisovná, Hochdeutsch, a němčina švýcarská, Schwiizertüütsch). Jiní se domnívají, že jde o ustupující diglosii a naproti tomu Petr Sgall s Jiřím Hronkem tvrdí2), že některými rysy se naše jazyková situace diglosii blíží, třeba tím, že se čeští lingvisté chovají, jako by tu nebyla: o obecné češtině jako o centrálním útvaru píšou co nejmíň.

Je to s podivem, protože za uplynulých šedesát let proběhlo o obecné češtině na stránkách jazykovědných časopisů i jinde několik vleklých a značně urputných diskusí. Diskutovat a popisovat není totéž; věcnému bádání ale hodně pomůže bohatý materiál Českého národního korpusu.

Z praktického hlediska není příliš důležité, o jaký typ diglosie jde. A také víme, čeho je to důsledek. Josef Dobrovský, který počátkem 19. století českou mluvnici zrekonstruoval, nevěřil, že se český jazyk rozvine tak, že bude schopný plnit vyšší funkce, a za normu zvolil češtinu 16. století, kterou považoval za vrcholnou, ale kterou se už v té době nemluvilo. Asi by se podivil, jak se čeština s tvaroslovím, které pro ni předpokládal, prosadila jako spisovný útvar. Do každodenní hovorové vrstvy však z výše uvedených důvodů nepronikla.

Uznávám, že nejsem nestranná. Zřejmě patřím k menšině, která považuje za svůj první jazyk obecnou češtinu, nepovažuji ji za substandardní a vytříbenost jazyka nevidím v dodržení spisovnosti. Vím, jak zápasí s češtinou děti ve škole, a znám také její úskalí z vlastní redakční práce. Zažila jsem dokonce velmi podrážděné reakce čtenářů na to, když v textu byly užity povolené méně knižní varianty například zájmen ( v 2. a 4. pádě v pozici po předložce a při důrazu, ho místo knižního jej nebo je), infinitivy zakončené na -ct a nedej bože hovorové tvary můžu, můžou. Celá staletí je čeština vnímána jako politikum, navíc opředená mýty – „češtinu je třeba ochraňovat“ nebo „spisovné má vyšší estetickou hodnotu“. Je jen otázka, jak dlouho nám to ještě vydrží: generaci uživatelů e-mailu, ICQ, facebooku, twitteru atd. zrovna tyto problémy asi trápit nebudou.

A pak tu je i dnešní poměrně komplikovaný český pravopis, který není fonetický, ale fonologický, tedy plně neodpovídá výslovnosti, navíc bere v úvahu morfologii a etymologii a uchovává například ě, ů, y, ý, tedy fonémy, které už zanikly. Také dokáže vzbuzovat vášně, a to už od obrození, kdy se v základech konstituoval.

Už kvůli dětem, které teprve půjdou do školy, bych ráda apelovala na to, aby se našla vůle k jeho změnám. Byly by drobné, ale podstatně by ho zjednodušily. Nám, kteří si myslíme, že pravopis ovládáme, by to žádnou komplikaci nepřineslo a ve škole by bylo víc prostoru pro podstatnější věci. Opravdu by tolik bolelo zrušit ů nebo v příčestí minulém používat jenom -i, jako to je v slovenštině?

Poznámky

1) František Čermák : Obecná čeština: je součástí české diglosie? Přednášky z běhu LŠSS, UK v Praze, UKFF, 23–37 (rozšířená stejnojmenná verze z r. 1997, Jazykovědné aktuality XXXIV, 34–43).

2) Petr Sgall, Jiří Hronek: Čeština bez příkras, H&H, Praha 1992.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Veronika Maxová

PhDr. Veronika Maxová vystudovala angličtinu a češtinu na FFUK v Praze. Několik let angličtinu vyučovala, pak pracovala převážně jako novinářka a redaktorka. V současné době je vedoucí Drogového informačního centra občanského sdružení SANANIM.

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné