O schizofrenii vzdělancově

Malé děti a cizinci na tom jsou stejně. Když začnou chodit do školy nebo přijedou do Čech, rychle zjistí, že se tu jinak mluví a jinak píše. České děti si jako první jazyk osvojí obecnou češtinu, a až ve škole se učí češtinu spisovnou. Výsledkem je situace, ve které se ocitají přeučení leváci – také následky přeučení celoživotně trpíme. Jsme znejistělí a na svou přirozenou jazykovou intuici se už tolik spoléhat nemůžeme.

Cizinci, kteří přijedou do Čech, naopak odhalí, že spisovná čeština, vyšší a prestižnější forma, kterou se naučili, nemá rodilé mluvčí. Je to zapeklitá situace, ale Čechy příliš netrápí: obecnou češtinu si vysvětlují nedokonalým zvládnutím spisovného jazyka, který považují za mateřštinu. A jak konstatuje František Čermák¹⁾, se stoupajícím vzděláním bývá tento názor častější. Pokud ale jde o to, jak často který jazykový útvar používáme, je spisovný jazyk na druhém místě. V neformálních, spontánních promluvách, kterých je nejvíc, převládá obecná čeština. Když to situace vyžaduje, přepínáme z kódu obecné češtiny do kódu spisovné češtiny – a často chybujeme.

Koexistence spisovné a obecné češtiny kupodivu zajímá daleko víc zahraniční než české bohemisty. Podle prof. Charlese E. Townsenda jde, vzhledem k velkému rozdílu mezi mluvenou a psanou formou, o mimořádně zajímavý příklad diglosie, tedy situace, kde na jednom území existují dva jazyky s odlišnou sociální a kulturní funkcí (jako např. v Švýcarsku němčina spisovná, Hochdeutsch, a němčina švýcarská, Schwiizertüütsch). Jiní se domnívají, že jde o ustupující diglosii a naproti tomu Petr Sgall s Jiřím Hronkem tvrdí²⁾, že některými rysy se naše jazyková situace diglosii blíží, třeba tím, že se čeští lingvisté chovají, jako by tu nebyla: o obecné češtině jako o centrálním útvaru píšou co nejmíň.

Je to s podivem, protože za uplynulých šedesát let proběhlo o obecné češtině na stránkách jazykovědných časopisů i jinde několik vleklých a značně urputných diskusí. Diskutovat a popisovat není totéž; věcnému bádání ale hodně pomůže bohatý materiál Českého národního korpusu.

Z praktického hlediska není příliš důležité, o jaký typ diglosie jde. A také víme, čeho je to důsledek. Josef Dobrovský, který počátkem 19. století českou mluvnici zrekonstruoval, nevěřil, že se český jazyk rozvine tak, že bude schopný plnit vyšší funkce, a za normu zvolil češtinu 16. století, kterou považoval za vrcholnou, ale kterou se už v té době nemluvilo. Asi by se podivil, jak se čeština s tvaroslovím, které pro ni předpokládal, prosadila jako spisovný útvar. Do každodenní hovorové vrstvy však z výše uvedených důvodů nepronikla.

Uznávám, že nejsem nestranná. Zřejmě patřím k menšině, která považuje za svůj první jazyk obecnou češtinu, nepovažuji ji za substandardní a vytříbenost jazyka nevidím v dodržení spisovnosti. Vím, jak zápasí s češtinou děti ve škole, a znám také její úskalí z vlastní redakční práce. Zažila jsem dokonce velmi podrážděné reakce čtenářů na to, když v textu byly užity povolené méně knižní varianty například zájmen (mě v 2. a 4. pádě v pozici po předložce a při důrazu, ho místo knižního jej nebo je), infinitivy zakončené na -ct a nedej bože hovorové tvary můžu, můžou. Celá staletí je čeština vnímána jako politikum, navíc opředená mýty – „češtinu je třeba ochraňovat“ nebo „spisovné má vyšší estetickou hodnotu“. Je jen otázka, jak dlouho nám to ještě vydrží: generaci uživatelů e-mailu, ICQ, facebooku, twitteru atd. zrovna tyto problémy asi trápit nebudou.

A pak tu je i dnešní poměrně komplikovaný český pravopis, který není fonetický, ale fonologický, tedy plně neodpovídá výslovnosti, navíc bere v úvahu morfologii a etymologii a uchovává například ě, ů, y, ý, tedy fonémy, které už zanikly. Také dokáže vzbuzovat vášně, a to už od obrození, kdy se v základech konstituoval.

Už kvůli dětem, které teprve půjdou do školy, bych ráda apelovala na to, aby se našla vůle k jeho změnám. Byly by drobné, ale podstatně by ho zjednodušily. Nám, kteří si myslíme, že pravopis ovládáme, by to žádnou komplikaci nepřineslo a ve škole by bylo víc prostoru pro podstatnější věci. Opravdu by tolik bolelo zrušit ů nebo v příčestí minulém používat jenom -i, jako to je v slovenštině?