Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Blahoslavení, kdož uvěřili

 |  9. 6. 2011
 |  Vesmír 90, 370, 2011/6

Poměrně mnoho energie jsem v životě investoval do polemik s extrémně biologizujícími pohledy na člověka, popisujícími jej jako přechodný kartel sobeckých genů. Je poměrně smutnou skutečností, že ve světě přítomné doby má šanci na prosazení jen taková myšlenková koncepce, jež je zcela zběsile extrémní a drží jen jeden pól z komplexní pravdy, která se naším procesem vnímání a interpretace rozpadá v bipolaritu – takto se skládá pravda ze dvou polopravd jako se přímka skládá ze dvou polopřímek. My pak držíme jen jednu z nich a tu pokládáme za pravdu celou s tím, že druhá „polopravda“ je buď neexistentní, nebo nepodstatná, popř. nežádoucí. Vždy je tu charakteristické, že je třeba obětovat každodenní zkušenost a empirii vůbec doktrinální čistotě a logické provázanosti. Z jakého důvodu tento typ počínání někoho láká, jsem nikdy nepochopil, ale budiž.

Která z bytostí je pro nás konec konců zajímavější než člověk? Ve Velké zemi za oceánem i u nás se v současnosti velmi rozvíjejí tzv. genderová studia. Zdálo by se, že nemůže být nic zajímavějšího než nepředpojatě sledovat rozdíly a podobnosti mezi oběma našimi pohlavími na nejrůznějších rovinách. Při bližším pohledu se ovšem ukáže, že obor vychází právě z opačného pólu nežli výše zmíněná sociobiologie. Biologických daností, alespoň u člověka, vůbec není, člověk je něco zcela bytostně jiného než zvířata a nelze jej s nimi v ničem porovnávat, rozdíly mezi pohlavími jsou ryzí kulturní konstrukt a nemají vůbec žádné fundamentum in re. S trochou jízlivosti bych podotkl, že i při velmi nevstřícné interpretaci by stejně musela být na mužské straně trochu větší mocichtivost a touha po uzurpaci, nechceme-li předpokládat, že počátky „patriarchátu” uvedl v činnost sám čert, což by při přirozené neexistenci rozdílů bylo nutno. Pokud by se výchozí teze brala jako pravda náboženská či právnická, bylo by to ještě v pořádku, problém přichází v okamžiku, kdy se má tato pravda dokazovat činností výzkumnou, aby se nakonec opět potvrdila. Je to trochu podobné, jako kdyby se rovnost občanů před zákonem, zajisté užitečný právní postulát, o němž ale každý soudce ví, že je právě jen předpokladem k hledání a nalézání práva, měla dokázat tím, že se jednotliví lidé mezi sebou vůbec v ničem neliší. Míchání „pravd“ doktrinálních a „pravd“ empirických je věc zavádějící a sotva koho by asi napadlo zkoumat, zda řekněme víno proměněné v křesťanském mešním obřadu neobsahuje jiné chemické substance než zbytek, který dosud zůstal v láhvi. Ani chvályhodnost cílů není posledním argumentem. To, co je důležité, je, aby se oběma pohlavím dostávalo ve společnosti spravedlivého ohodnocení a žádné z nich nebylo uzurpováno. Problém je podobný jako popírání jakýchkoli rozdílů mezi lidskými rasami – je skutečně nutné věřit tomu, že Pygmej se od nás neliší naprosto ničím včetně barvy a velikosti, abychom s ním jednali jako s bratrem člověkem? Nemá náhodou lidství i jiné podoby nežli je euroamerická civilizace? Domněnka, že jedinec, který není zcela stejný jako my, není plně člověkem, je nebezpečná a má v sobě stálé latentní nebezpečí honu na ty, kdo by se lišili. Těžko najít nějaké náboženství, i sekulární, které by nemělo za cíl „osvobození“ někoho. I rozumnějším dělníkům však bylo od počátku jasné, že skrze marxistickou doktrínu tato cesta nepovede. Cesta k „osvobození“ žen (i mužů) zřejmě také povede nějakou jinou pěšinkou. Pro náboženství všech typů je jaksi typické nerespektování určité empirické stránky světa, třeba v buddhistické nauce o reinkarnacích. To je jistě v pořádku, pokud se tak činí vědomě. Étos novověké vědy je naopak v tom, že se rozhodla číst „Knihu přírody”, nikoli jen svatá písma. Bylo by velmi užitečné neztratit ze zřetele oba polární aspekty pravdy o lidském světě, abychom nebyli jen hříčkou nových ideologií, ať už jakéhokoli typu. Tímto článkem se zajisté neučiním populárním, ale někdy nelze jinak. To, že se v Zemi za Atlantikem něčemu všeobecně věří, mnoho neznamená. I z jiných Velikých zemí k nám přicházely prefabrikované pravdy po vagónech.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné