Na koho naplivat

Dobré vychování velí chovat se ke všem lidem bez rozdílu zdvořile a neurážet je. To je jistě premisa chvályhodná a málokdo rozumný by s ní polemizoval. I v tomto ohledu, jako i mnoha jiných, používá naše kultura nereflektovaně dvojí metr. Je jistě dobře, že byl opuštěn přílišný europocentrismus, který popisuje jiné kultury jen jako konglomerát pověr, zaostalosti, špíny, špatného vychování, útlaku a zlovůle. Je to něco, co je lidem hluboce vrozené, ať se narodili tam nebo onde, a co se reflektuje a překonává jen velmi obtížně – buďme ovšem uklidněni vědomím, že i jiné společnosti měří tu naši metrem vlastním. Kulturní relativismus, který nechává každou z kultur vyjevit se jako samostatnou jednotku, již cizími měřítky hodnotit nelze, a chápe je všechny jako stejnocenné, vyhání při své aplikaci v praxi podivné květy. Napsat, že jsme viděli ve vesnici kmene Wubamba (název je vymyšlen) „chatrče“, může být brzy předmětem rozhořčené kritiky – mám v knihovně nedávnou práci jednoho amerického autora o Jungově cestě do východní Afriky, kde se výslovně píše, že neobsahuje žádné „ofenzivní termíny“ z koloniálních časů, jako např. native, tribe, hut, jungle. Rovněž místo starších slov Křovák (z Bushman – člověk z houštin) či Eskymák (z Eskimo – pojídač syrového masa) je politicky korektní používat jejich vlastní termíny San či Inuit. Že by někdo z těchto nevelkých národů uměl česky a mohl být pohoršen při čtení našich textů, je věru krajně nepravděpodobné. Zato je zcela v pořádku používat pro naše sousedy slova „Němci“ (namísto jejich vlastního sebeoznačení die Deutschen), termínu velmi urážlivého, neboť naznačuje, že jsou němí, tj. chybí jim základní atribut lišící lidi od zvířat – řeč, naopak takoví Slované znají slova. Co by se asi stalo, kdyby se jeden či několik Němců pro to urazili? – Nic. Neobstojí ani argument sjednocování názvů etnik se Západem – tam se jmenují zcela jinak, byť trochu korektněji. Jsou ovšem kultury, o nichž se negativně psát může – čínská a islámská. Tu se náhle přepne na europocentrismus jako řemen – podle denního tisku se zdá, že jejich činnost sestává převážně z toho, že pojídají psy, trýzní disidenty, znečišťují životní prostředí, popřípadě zotročují ženy, zalykají se náboženským fanatismem a žijí „ve středověku“ (že Tibet žije ve středověku mnohem více, je naopak v pořádku). Zde se může stavidlo nevole vůči „těm jiným“ vytáhnout a všem se uleví. Přitom speciálně studium čínské kultury lze dnes doporučit každému – nestane-li se nějaký div, dostane se Evropa tak během deseti let pod čínskou kuratelu. Také nám uniká, že oba tyto kulturní okruhy mají některé dovednosti a schopnosti, které jsme my sami ztratili – to se ovšem říkat „nesmí“.

Asi by se nás dotýkalo, kdybychom byli líčeni jako ti, kteří převážně utrácejí, co nevydělali, opíjejí se až ke zvracení a namísto vlastních dětí hýčkají psy. To je zhruba stejně „realistický“ pohled na západní kulturu a také bývá za jejími hranicemi občas rozšiřován. Naše vstřícnost vůči jiným kulturám je jaksi selektivní, „laskavě“ se chováme jen k těm zcela drobným, které nás nemohou nijak vážněji ohrozit a přerůst. Licoměrnost každé společnosti se projevuje na mnoha rovinách a první cestou k jejímu umenšení je reflexe vlastních činností, stejně bizarních jako činnosti fiktivního kmene Wubamba.