Stýkání, potýkání a pronikání

Představuji zde tři soubory prací od dvou institucí sdružujících badatele na poli přírodních i humanitních věd. Publikace [2] je z Centra pro teoretická studia, společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd; další dvě jsou z dílny katedry filosofie a dějin přírodních věd, která sídlí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Tam i tam se přes sebe melou filosofové, biologové a historikové vědy; občas kroutí nevěřícně hlavou nad postoji těch druhých a občas naopak navzájem rezonují, ba i článek spolu sepíší. Instituce jsou to „nápadně podobné ptakopysku“ (abych parafrázoval Cílka [1]) a podobně vzácné, i když zatím ne příliš chráněné. Všechny tři publikace tak přesahují hranice úzkých disciplín a snaží se z hlediska různých oborů přiblížit některé zajímavé momenty současného myšlení.

Úvod technický

Českem obchází strašidlo zvané RIV, což je zkratka pro Rejstřík informací o výsledcích; pod jeho knutou se svíjíme všichni a při tom svíjení se ptáme: „Jak sdělit vlastní české kultuře (a v češtině) výsledky svého bádání, psát tedy česky a srozumitelně, a necítit se přitom jako podvodníci zbůhdarma marnící peníze právě této kultury? Jak se chovat podle Palackého maximy „Stýkání, potýkání a pronikání“ (viz Hermann in [1])? Protože tak je nastaven duch naší doby, resp. RIV: za smysluplné výstupy se pokládají většinou jen ty, které vyšly v uznávaných mezinárodních časopisech, nejlépe pak anglicky. Psát například do Vesmíru je činnost neproduktivní a opovrženíhodná. Ani učebnice není výstupem výzkumu a proto ji RIV nepočítá (ledaže by se vydávala za monografii, což se ostatně zhusta děje). Lepší by bylo dát dohromady několik autorů, aby se vyjádřili k jistému problému, a vydat pak z tohoto snažení sborník. A zde začíná problém: od jisté doby se ani to nesmí.

Technicky vzato je sborníkem každé číslo odborného časopisu: editor uspořádá obdržené články a může je i krátce v předmluvě představit, a to je vše – autoři příspěvků nemuseli o sobě ani vědět. Vyhlášenými sborníky, ve kterých by rád publikoval každý, jsou např. Cold Spring Harbor Symposia in Quantitative Biology nebo Plant Cell Monographs. Jiným typem sborníku je soubor prací pokrývající určité téma, třeba „Pohyb bakterií“ nebo „Sluneční korona“: zde editor sám pozve příslušné odborníky, aby přispěli, a jeho úkolem je ohlídat, aby se téma jednotlivými příspěvky co nejvíce vyčerpalo. Důležité je i v tomto případě to, že jednotlivé příspěvky mají své jasně definované autory, a ti můžou nebo nemusí odkazovat na jiné příspěvky ve sborníku.

Opakem sborníku je monografie, odborná publikace rozsahu knihy od autora jediného. Pochopitelně takové dílo editora nepotřebuje. Pokud má monografie víc autorů (napadá mě například Lakoff & Johnson: Metafory, kterými žijeme), text je slitý dohromady a autorství jednotlivých kapitol a částí není zjevné.¹⁾ To je kolektivní monografie.

Vše by bylo v pořádku, nebýt nutnosti vykazování výstupů pracoviště: peníze jsou pracovišti přidělovány mj. podle jejich počtu a kvality, a ono „mj.“ je každým rokem důraznější. „Mj.“ ohlídá RIV – a protože je to program, tak kvalitu našich publikací nedokáže hodnotit podle jejich kvality, jen je roztřídí podle jistých kritérií a přiděluje jim body. A tu došlo k zajímavému jevu, či vlastně nešvaru (mluvím i z vlastní zkušenosti a trochu, ale jen trochu, přeháním). Badatel obdrží pozvánku z jakéhosi ústavu či instituce, aby v příštím semestru proslovil přednášku na jejich interním semináři. Inu proč ne, náš badatel se cítí poctěn a slíbí. Takových seminářů absolvuje každý z nás ročně několik, a protože posluchačstvo je pokaždé jiné, není důvod, proč by se měla ta vystoupení svým tématem od sebe příliš lišit – povídáte o tom, co zrovna děláte nebo jste právě završili. Přijde, odpřednáší a na závěr mu pořadatel sdělí sladký bonus: chystáme sborníček z našich seminářů, buďte tak laskav a pošlete nám do dvou měsíců dvacet tisíc slov o tom, co jste dnes povídal – zde jsou instrukce, jak má článek vypadat. Prostě pracoviště vykáže semináře jako výstup ze svého bádání, dokonce publikovaný, a přednášející tím pádem bude moci vykazovat svou přednášku jako výstup pro RIV také. Může být ještě rád, že mu takovou možnost nabídli. I začala výroba podobných sborníků. Badatel úpí, nemá čas, je mu hloupé odmítnout, a tak vezme text z minulého sborníku, mírně ho upraví a šup s ním do dalšího kola. Jenže: můžete, smíte, ba je žádoucí mít 10 přednášek na totéž téma a takto moudro šířiti, ale je vrcholně neetické recyklovat velmi podobný text v 10 různých článcích – a to i v případě, že asi nikdo nedostane na stůl všech 10 sborníků a už vůbec nikdo to vše nebude číst. (Až na RIV – ten to sice také nečte, jsa počítačem, ale zato hodnotí. V RIV se všichni sejdeme, R.I.P.)

Shrňme: (1) jsou sborníky typu vědecký časopis (zejména monotematická čísla), (2) sborníky s autorskými články na vybrané téma a konečně (3) sborníky z různých konferencí, seminářů a ad hoc akcí. Těch posledních je nejvíc, protože nevyžadují příliš velké úsilí.

Zpět k RIV: tam se eviduje vědecká produkce z celé země a podle kvality se jednotlivým „produktům“ přiřazují body: víc bodů znamená víc peněz pro instituci (aspoň teoreticky). Aby se utlumilo plané sborníkování typu (3), rozhodlo se, že RIV nebude přidělovat body za sborníky jakékoli – tím začne patálie, hlavně pro ty, kdo publikují česky. Co zbývá sestavovatelům sborníků typu (2)? Vymyslet jiný název, samozřejmě: „recenzovaný sborník“ není úplně ono – přejícího recenzenta si koneckonců vždy seženete (a dokonce to ani není švindl – dáte-li mu rukopis včas, pomůže často text vylepšit). Lépe vypadá název „kolektivní monografie“, i když o nic takového nejde – jen místo jednoho či dvou editorů se za autora knihy prohlásí všichni autoři kapitol (samotné kapitoly však jsou autorizované). Na pomyslné škále mezi časopisem a monografií mi všechny tři publikace citované na začátku spadají do jediného bodu „sborník (2)“. Přesto publikace [2] nese označení kolektivní monografie s 15 autory, publikace [1] má dva editory, ale přitom se také vydává za kolektivní monografii, no a knihu [3] jsem jakožto editor pasoval na sborník. Uvidíme, jak si s tím poradí RIV – obávám se však, že za [3] to schytám od nadřízených i od autorů. Konec technického úvodu, dále budu všechny tři publikace označovat jako „sborníky“, protože jimi jsou.

Purkyně

Že J. Purkyně, největší slovanský přírodozpytec, vedle exaktních prací také filosofoval, jest známo. Víme, jak jeho vratislavské přednášky byly zpočátku studentům příliš těžké, protože prý příliš filosofické; víme, že Purkyně byl naturfilosofem rázu své doby, vitalistou a pantheistou, a že rád přemýšlel o duchu zemním. Koho by nezaujal Rádlův úvod k útlému spisku, který v českém překladu vyšel v r. 1910?

A což teprve samotná Purkyňova slova o živé planetě: Tak putuje naše hvězda v hluboké, v sebe uzavřené meditaci prostorem vesmírným zdánlivě osamocena; ale jen zdánlivě, neboť v jejím nitru vzněcuje se nekonečně různý, čilý, duševně jasný život a duše zemní dochází v něm nejvyšších požitků svého vlastního bytí, jehož nekonečný duch a mysl zjevují se vyššími a vyššími organickými i psychickými výtvory životními. Ale že duch zemský se neztrácí v této osamocenosti, nýbrž je účasten vyššího života sourodých hvězd a že jest jenom členem nekonečné světové harmonie duchů, to tušiti není člověku odepřeno a popřává mu občanského práva v této vznešené obci.

Učebnice se příliš o tomto rozměru zakladatele české přírodovědy nezmiňují (tak ostatně dopadli i jiní velikáni) a už jen proto je jeho nové vydání záslužné – pootevírá špehýrku do atmosféry první poloviny 19. století s jeho symbiózou tvrdé vědy ve dne a mystiky po večerech.

Nevychází však původní překlad v dnes už poněkud komicky znějící češtině: J. Loužil a T. Hermann pořídili překlad nový. T. Hermann a V. Cílek pak sestavili a k překladu připojili sborník příspěvků, které jsou také zajímavou symbiózou – dle toho, jak pevně lnou k tématu. Vynechejme Rádlovu předmluvu z roku 1910 a věnujme se autorům živým. J. Loužil, J. Janko a S. Komárek nám přibližují postavu Purkyně jako romantického naturfilosofa, který šel s „duchem doby“, a ta dovolovala – z našeho hlediska velmi překvapující – symbiózu přísné vědy se spekulacemi o živlech a „zeměduchu“.

Janko cituje historika Korffa, který v r. 1957 píše: Tudíž živá příroda a živý Bůh představovali jen dvě stránky téže věci: Přírodu pochopenou jako Život a Život chápaný jako cosi božského. Hmotou zkalené obrazy idejí, oduševnělá Země, stěhování duší – to všechno se vešlo do myšlenkového světa vzdělanců. Purkyně nám z těchto analýz vychází jako osobnost vrostlá do dobového evropského kontextu, jehož ozvěny později bude sázet do poněkud periferního prostředí českého; to se zatím až příliš obírá samo sebou.

Na tyto tři studie navazují dva „paralelní životopisy“, které dobu přibližují ještě plastičtěji. T. Hermann postaví vedle sebe dva velikány českého národního života – Purkyněho a Palackého. Oba nám zanechali fragmenty – Palacký Krásovědu jako nikdy nedokončený projekt mládí, Purkyně Útržky jako produkt vyzrálého učence. A tato okrajová podobnost je pak záminkou na plastické vykreslení obou osobností a jejich zakladatelské role v kontextu hlavně českém. Studie se důstojně řadí po bok žánru, jaký o osobnostech českých dějin („českém snu“) pěstují třeba Macura nebo Kosatík.

V. Cílek pojme svou „hostinu věd a umění“ hned natřikrát a klade Purkyněho do kontextu různě orientovaných současníků. Prvním světem jsou vizionáři a jejich představa oduševnělé přírody, Vesmíru jako bytosti. Hlavní roli v této části hraje E. A. Poe, ale zmíněni jsou také dědicové švédského vizionáře E. Svedenborga. Druhá nit – jak jinak u Cílka! – se týká krajiny, a zde překvapivě vystupují vedle sebe B. Němcová a její črty ze Slovenska coby předchůdci Babičky a geolog a jeskyňář A. Schindl. Každý jinak vrostlý do krajiny, každý přibližující krajinu po svém, oba vyvolávající úžas, který je prvním předpokladem toho, aby se zvídavé duše začaly zajímat o věci, které stojí za to, aby při nich člověk strávil život. A poslední paralelní životopis je Darwinův, pojednán – opět jak jinak u Cílka – hlavně jako životopis geologa. Všechny ty naprosto rozdílné životy v Cílkově pojetí kupodivu rezonují s Purkyněm. Konečně můj krátký příspěvek propojuje Útržky s teorií Gaia současnosti. Na příkladu Lemovy Solaris se snažím ukázat, že představa kvazibytostí vyššího ranku, než je jedinec (Gaia, ale platí to např. i pro národ), je slepou uličkou na cestě k pochopení takových celků: vždy jde o „my“, nikoli o „já“. Toto téma se pak v jiných souvislostech vynořuje i ve sborníku [3].

Bůh suď, proč se editoři rozhodli do sborníku zařadit meditaci Z. Neubauera O houbách. Čtenář musí hodně přitlačit na pilu, aby odhalil jakoustakous souvislost s tématem. Pokud ji ovšem nebudeme vnímat jako přechod k druhému „tématu“ sborníku – surrealismu. Učené sborníky obvykle nejsou ozvláštněny uměleckými ilustracemi, tento je však prozářen surrealistickými kresbami Kateřiny Piňosové – a že sednou! Kdyby snad čtenáři nedocházela souvislost mezi „surrealismem“ Purkyňovým a ilustracemi Piňosové, najde ve sborníku medailon B. Solaříka, který je vyhmatává. (Je zajímavé, že jednotliví autoři – vyjma Cílka samozřejmě – netušili nic o tom, že publikace bude mít i tento rozměr. O to víc žasnu, jak prostřednictvím ilustrací rezonují jisté surrealistické akordy v textech snad všech zúčastněných; o samotném Purkyňovi nemluvě.)

Přirozený svět

Sborník [2] sdružil množinu badatelů sestávající zejména z filosofů, sociologů vědy, matematiků a matematických přírodovědců, a to nad pojmem přirozeného světa. Přirozený svět je Patočkův překlad Husserlova pojmu Lebenswelt (někdy se překládá též jako svět života nebo žitý svět). Husserl před zhruba stoletím razil pojem krize evropských věd a mínil tím odtrženost a lhostejnost matematické, redukcionistické, mechanistické atd. přírodovědy, jež emancipována od světa lidské pospolitosti postrádá pojem význam a ani mu nerozumí.

Přirozený svět byl této lhostejné vědě kladen do protikladu. Jde však o termín velice odborný, nejde tudíž, jak by se laik mohl domnívat, o jinou formulaci přirozenosti, fýsis. Ti však, kdo neprostudovali stovky stránek fenomenologických spisů Husserla, Heideggera a Patočky, mají tendenci rozumět termínům pojmenovaným běžnými slovy přirozeného jazyka po svém, a z toho pramení mnohé nedorozumění („Jaká krize, proč do nás rýpou, když vůbec ve vědě nepracují a ani jí nerozumějí, co nám vlastně chtějí sdělit?“). To ostatně neplatí jen pro pojem přirozený svět, ale i pro spoustu dalších vědeckých termínů jako třeba síla, světlo, teplo nebo černá díra: každý z nás nějak tuší, o co jde (a na poli odborném se pak zhusta strefuje vedle). Povšimněme si, že třeba pro umělé slovo entropie to neplatí, a tak humanitní vědci, jak podrážděně konstatoval C. P. Snow,²⁾ vůbec netuší, co to je (obávám se, že ji nedovede definovat ani většina přírodovědců). Zato černé díry nebo problém vlna-částice, tam jsme doma…

Probíraný sborník vede k částečné nápravě tohoto stavu: výběr nejlepších českých filosofů osvětluje pojem přirozený svět z různých úhlů tak, aby jej naservírovali pro své matematicky myslící kolegy, a ti reagují vlastními komentáři. Hať nejistou a roztřesenou slatí nám vytyčují stati M. Ajvaze (fenomenolog), Z. Konopáska (sociolog) a B. Velického (teoretický fyzik); po ní pak kráčejí ostatní krokem různě pevným.

„Krize evropských věd,“ konstatuje Ajvaz, spočívá v tom, že „věda ztratila kontakt s otázkami smyslu, vědy se jako by vymkly ze smyslu, ztratily místo v celku lidského zakoušení světa“. Věda se vymkla z předchůdných rozvrhů možných souvislostí, uspořádaných podle hodnotových škál kultury. Aby to bylo stravitelné i pro nás nefilosofy, rozehrává hru fiktivních postav – antinaturalisty (tj. například vědce-odpůrce přirozeného světa) a filosofa-fenomenologa. Jak se ti dva staví k řízení automobilu? Na Ajvaze navazují a z různých úhlů nasvěcují problém přirozeného světa filosofové P. Kouba, I. Chvatík, O. Švec, J. Moural, A. Matoušek a J. Frei. A jsou vstřícní vůči lidem, jako jsem já, kteří originální spisy nikdy neviděli. Po hati si vykračují až příliš sebevědomě, ale pak přichází poslední filosof Z. Kratochvíl, který způsobem sobě vlastním tuto jistotu, a vůbec problém, jak je nastolen, poněkud zpochybňuje. Připraví tak půdu Z. Konopáskovi.

Naše poznávání se podle něj ubírá konstruováním poznávacích modelů světa, „nepřirozených“ konstruktů vědeckých a filosofických. Není náhodou i ona představa přirozenosti „tam venku“ také jen naším konstruktem? Nebudujeme si svět my sami (to už trochu ženu vodu i ke sborníku [3])? Jestliže ano, co vlastně je třeba vyčítat vědě? Rodíme se do světa, budujeme jej, součástí tohoto světa je i věda? Jestliže krize, pak není tento stav v našich dějinách trvalý? Nebyl snad křesťanský světonázor, určující běh žití ve středověku, rovněž konstruktem? Byl snad někdy zlatý věk, kterému jsme se kvůli vědě odcizili? To vše jsou otázky sociologa vědy; na ně navazuje spíše psychologizující J. Paleček.

Matematikové a přírodovědci postupují možná přes slať krokem zdánlivě méně jistým, avšak témata, která nastolují, nejsou méně zajímavá (i když čtenář ne vždy chápe, jak se mají k ústřednímu tématu sborníku). Často v podtónu zní výtka: Proč nás hodnotíte z pozic počátku 20. století, vždyť věda je dnes už jinde a jen málo se podobá mechanistické vědě, kterou měl před očima Husserl. D. Storch na příkladu rostlinné sociologie předvádí, co ještě všechno může být poctivou vědou, a přitom ten, kdo se vyzná, musí být velmi dobře zakotven v přirozeném světě. I. M. Havel na příkladu epizodických situací naznačuje, kudy možná vedou nitě propojující oba světy – „přirozený“ a „vědecký“. Konečně K. Trlifajová a P. Kůrka nás vedou do hájemství čisté matematiky; přiznám se, že jsem se poněkud ztratil. Hať končí statí B. Velického Přirozený svět a fyzika a ta nás vyvádí opět na pevnou půdu. Konstatuje: Věda se na jedné straně odtrhuje od své výchozí základny v přirozeném světě a vytváří zdání, kterému i sama podléhá: zdání, že ve svém konstruktu, světě vědy, postihuje svět sám. A to, alespoň potenciálně, v úplnosti. To je onen „přirozený“svět fyzika. Ten, pokud si nedá pozor, se z této pozice obrací proti přirozenému světu a snaží se o jeho bagatelizaci a úplné vyloučení. K tomu využívá té skutečnosti, že ve vystižení mnoha jevů a procesů v přírodě i technice dosahuje grandiózních úspěchů. Ke skutečnému světu pak věda žádný klíč ani přístup nenabízí. Pro fyziku je to pojem metafyzický, velmi užitečný, ale nikoli nezbytný. Jen předběžně říkám, že většina fyziků sdílí bez zvláštního odůvodnění „přirozenou“ víru v existenci reálného světa. Toto (metafyzické) přesvědčení pokládám za jednu ze základních opor pro badatelskou praxi; rozhodně má však ráz čistě předvědecký a je integrální součástí světa typického fyzika.

Usnadnil jsem si práci přímými citáty – stať sama je samozřejmě mnohem plnější a vrací nás na pevný břeh, ke kterému poukazoval už Kratochvíl. Skutečnému světu se přibližujeme skrze své modely – filosofické či vědecké – ale když jsme uvnitř těchto modelů, tak na něj můžeme – ba často musíme – zapomenout. Krize, nebo výhoda? To ať si každý zodpoví sám.

Celý sborník je silně antropocentrický. Zkusme vzít doslova pojem Lebenswelt [Leben = život; Welt = svět] a přeložme do češtiny jako „svět živých bytostí“. Všech! S podobnou představou jsem se pustil do sestavování třetího sborníku:

Jazyková metafora živého

Jistěže nejsem až natolik ješitný, abych psal recenzi na vlastní práci – tedy jen upoutávka, a to vysloveně na žádost redakce. Jak název napovídá, jde o pokus vést paralelu mezi (přirozeným) jazykem/řečí a fenoménem života – inspirací byly výpůjčky současné biologie z oblasti jazykovědy: transkripce, translace, DNA jako jazyk apod. Na co vlastně se biologové odvolávají, používají podobné termíny „jen tak“, anebo oprávněně? Sborník přináší přístup tří autorit k řeči: filosofa M. Heideggera, lingvisty R. Jakobsona a sémiotika J. Deelyho, a pak se pouští do analýzy některých aspektů živého, které souvisí s jeho tělesností, dějinností a neustále krouží, jako v případě předchozího sborníku, kolem pojmu význam. Konec upoutávky.

Douška na závěr. Při čtení těchto tří knížek si čtenář uvědomí, jak osvobozující pro všechny autory je skutečnost, že se mohou pojednou vyjadřovat v jazyce, ve kterém jsou doma. Ano, všichni publikujeme anglicky, ale většina z nás má angličtinu naučenou, suchopárnou, s omezeným slovníkem. Ano, dokázali bychom totéž napsat i anglicky, avšak často ani není jasné, komu bychom ty spisy adresovali. Občas je dobré pečovat také o domácí kulturu, obracet se na naše studenty a kolegy zde doma. Třeba to i ocení, pokud ještě myslí a nejsou programem, jakým je RIV.