Divoce žijící drůbež

Vítanou příležitostnou pochoutkou je na angolském venkově perlička kropenatá (Numida meleagris meleagris) z čeledi perličkovitých (Numididae). Tito afričtí hrabaví ptáci (Galliformes) se podobají bažantovitým a vyznačují se lysou hlavou a bíle tečkovaným opeřením. Jsou poměrně velcí; měří na délku 40–71 cm a váží 0,7–1,6 kg. Perlička kropenatá je původní v horských oblastech střední a západní Afriky. Živí se hmyzem a semeny a staví si kruhová hnízda na zemi. Na pohled je to překrásný pták s černošedivým, bíle kropenatým peřím (obr. 1). Typický je pro něj holý krk, výrazné ušnice a velmi pronikavý hlas, o kterém se v Čechách říká, že vyžene ze stáje i krysy.

Perličky žijí mimo období páření v poměrně početných, dobře organizovaných hejnech (20–50 jedinců). Každé hejno má svého vůdce. V době páření vytvářejí perličky rodičovské svazky, většinou dvě samice na jednoho samce. Samičky snášejí 10–40 vajec, často do společného hnízda. Na vejcích sedí 28 dnů, zatímco samec hlídkuje v okolí hnízda. Malé perličky jsou hned po vylíhnutí velmi živé a následují samici.

Perlička byla v řadě zemí domestikována, v Angole žije doposud divoce a jmenuje se v portugalštině Galinha do mato nebo též Galinha d’Angola, tedy doslova přeloženo slepice z lesa nebo angolská slepice. Portugalští kolonizátoři poměrně brzy vyvezli perličky z Angoly do Brazílie.

Existuje celá řada dalších druhů perliček, např. perlička helmová, jež zdomácněla v jižní Francii, západní Indii a v USA. Počátek domestikace se odhaduje na období před třemi tisíci lety. Z Afriky dovezli (nejspíš Féničané) perličky do Říma a starého Řecka, kde byly uctívány jako posvátní ptáci bohyně lovu. Druhou etapu své pouti po světě uskutečnily perličky ve 14. století díky Portugalcům a Španělům, kteří je zavezli mimo jiné i do Angoly, Guiney Bissau a Mozambiku. Od 18. století se perličky začaly běžně chovat po celé Evropě a Americe. Ve Francii jsou velmi oblíbenou pochoutkou a poptávka po jejich mase vedla k intenzivnímu chovu na farmách, ba dokonce i v klecích (za účelem zintenzivnění produkce násadových vajec). V současnosti lze proto v Evropě tento druh chovat v podmínkách intenzivního chovu a to včetně řízeného světelného režimu a kompletní krmné dávky. Současní lovci ze střední a dosud málo rozvinuté oblasti Angoly by po spatření velkochovů byli asi zaskočeni.

Další vítanou příležitostnou pochoutkou je na angolském venkově drobný krásný bažantovitý pták frankolín rudohrdlý (Francolinus afer), který se vyskytuje v celé centrální a jižní Africe. Prozatím není na seznamu ohrožených druhů. Frankolín rudohrdlý má délku těla asi 35 cm a je jedním z 36 druhů frankolínů žijících v Africe. Je velmi ostražitý a účinně se schovává v hustém porostu. V okolí Cuemby (ve střední Angole) je lze zahlédnout i na volném prostranství, ale vždy v těsné blízkosti křoví. Vyhrabává si velmi jednoduchá hnízda. Samice snáší 3–9 vajec. Živí se hmyzem, částmi rostlin a semeny. Při námluvách se ptáci párují, nicméně jsou zaznamenáni samci, kteří nebyli spárováni. Samice si vybírají soupeřící samce na základě jejich fyzického projevu během kokrhání. Vybraný samec kopuluje pouze s jednou samicí, avšak po zasednutí samice na vejce se dvoří i dalším samičkám. O potomstvo se nestará. V agrárním centru v Cuembě, které vybudovala společnost Člověk v tísni, se nám podařilo bez větších problémů chovat samce a samici tohoto ptáka. Zhruba půl roku žili ve společném výběhu s perličkami, odchycenými rovněž v blízkém okolí vesnice. Vinou personálních změn v agrárním centru se bohužel nezdařilo realizovat zamýšlený odchov mláďat. Pokud se tento pták nedostane na červený seznam ohrožených druhů, pak bude i nadále tvořit velmi vítané, i když pouze příležitostné zpestření každodenní jednotvárné stravy angolské vesnické rodiny.