Hele, kluku, ty koukej do tý školy chodit!

Veřejná beseda Výchova dětí v Čechách – Tradice, tápání a budoucnost se konala v malém sále Městské knihovny v Praze.¹⁾

Výchova je tvořivé dílo

„Výchova je cílená systematická snaha pečovat o tělo, duši a ducha dítěte. Je tím, co dítě předvádí, když rodiče nejsou v jeho přítomnosti,“ uvedla Eva Lábusová. Jaroslav Šturma zdůraznil, že výchova je kontinuální proces, zahrnuje naši zkušenost a pozná se podle ovoce. Jeroným Klimeš připomněl, že doporučení generace Z. Matějčka a M. Plzáka jsou těžko přenositelná do dnešní doby. Rodiče se v pátek rozhádají a v pondělí bydlí každý v jiném bytě. Otec se dříve kvůli dětem častěji obětoval, aby jim dal dobrý příklad, a to je dnes vzácné. Rodiče vláčí spousty pocitů viny vůči dětem. Dnes přijde 13letá dcera, vezme mobil, na nějž si otec vyfotil prsa kolegyně: „Ty mi máš co říkat?“ Morálně diskreditovaný otec nemá žádnou autoritu. Dnes je doba tvrdší…

Podle Evy Lábusové patří k výchově čtyři sloupy – bezpodmínečná láska, důslednost, ochrana a dostatek času. J. Šturma má podobný recept, říká, že okolnosti se sice mění, dítě je stejné. Potřebuje být přijato bez podmínek a vyrůstat zdravě, potřebuje řád a hranice, které nás zavazují všechny společně.

S profesorem Matějčkem spolupracovala Jiřina Prekopová. Vypozorovala fenomén, kdy si rodiče a děti převracejí úlohy.2 „Začíná to nezvládnutím období vzdoru,“ vypráví doktor Šturma příběh zoufalé maminky, která bědovala: „ Můj syn je na mě nesmírně agresivní a já jsem úplně bezmocná.“ Ukázalo se, že to nebyl žádný halama, byly mu tři roky. Návštěva trvala asi dvě hodiny, dítě křičelo, vztekalo se, ale nakonec se uklidnilo. Vrátilo se do řádu, ve kterém má být, bylo rádo, že je malé a má velkou maminku. Když odcházeli, děcko šeptalo mamince: „A zeptej se pana doktora, kdy zase můžeme přijít.“

Tápají však i odborníci. Co kniha, to jiný názor. Psychologie ještě není stabilizovaná věda, možné jsou odlišné názory. Běžná veřejnost vůbec netuší, že existují různé psychoterapeutické směry. Někteří terapeuti neumějí rodičům poradit, protože se bojí nabídnout něco, co by mohlo být pro rodiče nepříjemné.

J. Klimeš vidí zásadní problém v partnerských vztazích: „Rodiče se piplají s dětičkami, ťuťuťu, ňuňuňu – a pak se rozvedou. Když chci pro děti to nejlepší, tak se nerozvedu. Kolik znáte rozvodů jako čisté řešení? Vždycky jsou to jatka. Bavíme se o tom, jak bychom dětičky opečovali… a pak jim dáme ránu sekyrou do hlavy. Největší týrání dětí v ČR jsou rozvody.“ „Rozvody svědčí o tom, že jsou v nepořádku vztahy, lidská schopnost mít druhého rád, vyjít mu vstříc, umět se s ním usmířit,“ zdůraznila E. Lábusová a pokračovala: „Tím, že narušíme instinktivní navázání vztahu mezi matkou a dítětem, narušíme v samém základu instinktivní chování člověka. V životě jsou neopakovatelné fáze, patří k nim chování těsně po porodu, to pak může mít vliv na pozdější život.“

Škola, rodiče, děti

Měl jsem to štěstí, že do školy jsem chodil v době, kdy neplatilo „co ta blbá úča zase tomu našemu provedla“. Když jsem dostal špatnou známku, dobře jsem věděl, na čí straně byla chyba. Věděli to i maminka s tatínkem. A když v „žákajdě“ přistála poznámka, tušil jsem, že posléze přistane i něco na mně. Tehdá mě to moc netěšilo, ale později jsem byl rád, že tomu tak bylo. Byl v tom řád a bylo to normální.

Jenže doba pokročila, spíše by se mělo říci, že couvla. Koalici rodičů s učiteli vystřídala junta rodičů s dětmi proti učitelům. J. Klimeš uvedl: „Nevíme si rady s omluvenkami, 18leté děti si mohou psát omluvenky samy, což znamená, že nemusí chodit do školy, ale rodiče je musí živit do 26 let. Otázky jsou to složité a budeme je muset řešit poměrně tvrdě. Nejvíc chyb se dnes nedělá ve věku do 3–6 let, ale ve věku kolem puberty a adolescence, a na toto období se moc pozornosti neobrací.“

J. Šturma připomněl, že vzdělání se skládá z výchovy, výuky a výcviku. Výchova je předávání hodnot a postojů, její těžiště je v rodině a škola by ji měla podporovat. Když chápeme sexuální výchovu jako výchovu k úctě k jinému člověku, těžiště je v rodině. Dnes se nám to smrsklo na výcvik, nácvik, což je až to třetí. Výuka – předávání informací – je doménou školy a výcvik, to jsou dovednosti. Základní je předávání hodnot a postojů, a to může být úspěšné a dobré, nebo také špatné. Vždy je totiž založeno na vztahu.

Robert Tamchyna citoval pákistánské přísloví Děti jsou hosté, kteří se ptají na cestu. Zajímalo ho, zda to nejsme i my, kdo se ve vztahu k dětem ptá na cestu. Není řešení ve vzájemném dialogu? Není výchova vzájemná? J. Šturma podotkl, že zatímco děti rostou, my bychom měli zrát. Co jedni potřebují dostat, ti druzí potřebují dávat. To když se povede, tak je to to nejlepší. J. Klimeš spíš nesouhlasil: „…jestliže i rodiče budou hosté, kteří se ptají na cestu, tak to bude blázinec lidí, kteří tam bloumají a narážejí do stromů.“ Od rodičů by čekal, že to budou ti, kteří vědí a kteří nezabloudili: „Hele, kluku, všichni mí spolužáci, kteří chodili za školu, dopadli špatně, ty koukej do tý školy chodit.“