Pro ego vlasti, pro ego vlastní – šestý kontinent
Za mladých let dostala se mi do ruky kniha Aliny a Czeslawa Centkiewiczových Roald Amundsen. Shltal jsem ji bez dechu a – řečeno s klasikem – „ještě ji mám schovanou“. Cesta na jižní pól je tam vylíčena podrobně a já si dodnes pamatuji na „gentlemanský“ předsedův přípitek při Amundsenově návštěvě Britské geografické společnosti: „Na zdraví vašich psů!“
Objevování Terra Australis Incognita II (po již známé Austrálii) je jedním velkým strhujícím příběhem. Pomineme-li ledovou obrubu a okolní ostrovy, na pevninu poprvé narazila 29. ledna 1821 výprava Fabiena Gottlieba Bellinghausena, pobaltského Němce v ruských službách; stalo se to v oblasti jejího západního pobřeží. „Vysoký hrot čněl k severu, oddělen od jiných hor nižšími místy. Byl nádherný den, tak jasný, jak jsme už na celé další plavbě na vysokém Jihu neměli...
Označuji tento objev jako zemi a nikoli jako ostrov, poněvadž jsme zpozorovali vrcholky beze sněhu i dále ve vnitru, takže nás patrně neklame domněnka, že je to veliký kus země, pokrytý sice převážně sněhem a ledem, který se táhne na jih, patrně ještě dál, než stačil dohlédnout náš zrak.“1)
Následovalo několik výprav, ale důkladněji na zoubek se Jižní zemi podíval až Brit Ernest Shackleton. Napřed oddíl jeho výpravy vedený Edgeworthem Davidem (vědeckým šéfem výpravy, profesorem univerzity v Sydney) 10. března 1908 zlezl jednu z nejvyšších antarktických hor, dosud činnou sopku Mount Erebus (3794 m n. m.). „Stáli jsme na okraji obrovské rokle a nemohli jsme dohlédnout ani na dno, ani přes kráter, ježto jej naplňovala mohutná množství par, které se sykotem vystupovaly až do výše 175–350 metrů. Po nepřerušeném sykotu, který trval několik minut, zaznělo z nitra temné dunění a hned vyrazily veliké kulovité útvary par, které naplnily bělostný oblak, vznášející se stále nad kráterem. Tento význačný jev se opakoval za našeho pobytu v kráteru několikrát. Vzduch kolem nás páchl hořící sírou. Náhle odehnala vítaná bríza od severu ten oblak par a před námi ležel kráter ve své obrovské rozloze a hloubce. Mawson2) naměřil hloubku 275 metrů a rozlehlost na nejširším místě asi 800 metrů. Na dně tohoto velkého kotle byly nejméně tři jasně rozeznatelné otvory, z nichž vystupovaly páry, vyhnané vnitřními výbuchy.“3)
Po důkladných přípravách, během nichž vysadily všechny tři přivezené automobily, Shackleton se třemi muži a saněmi taženými mandžuskými poníky vyrazil k pólu. Poníci brzy uhynuli a sáně se zásobami museli vléct lidé. Dne 9. ledna 1909 se k vysněnému cíli přiblížili na pouhých 178 km. Několik dní pochodu... „Točny bychom asi ještě dosáhli, ale nikdo z nás by se nevrátil domů.“ 4) Tedy úspěch, nebo život. Shackleton, jistě žádný slaboch ani zbabělec, kázal obrátit. Jiný oddíl výpravy, vedený opět Davidem, na téměř stejně dlouhém výšlapu jako Shackletonův (2230 vs. 2600 km) 16. ledna 1909 dosáhl místa jižního magnetického pólu (tehdy na 72° j. š.).
Živí a mrtví
Napřesrok k jihu nejjižnějšímu míří hned dvě výpravy najednou. V čele první stojí Nor Roald Amundsen. Původně se připravoval a v červnu 1910 také vyrazil na pól severní, ale když se dozvěděl, že mu ho vyfoukl Američan Robert Peary, během mezipřistání na Madeiře změnil rozhodnutí a vyrazil k jihu; 14. ledna 1911 přistál na západní straně Rossova šelfového ledu (u pobřeží ve směru od Nového Zélandu).
Amundsen se čtyřmi muži a s osvědčenými severskými tažnými psy (jak ubývalo zásob, polárníci je jedli a patrně jimi krmili i zbyvší psy) vyrazil ze základny 20. října a cíle dosáhl 15. prosince 1911 (některé zdroje uvádějí den před či po tomto datu). „Nemohu říci – ač vím, že by to působilo mnohem velkolepěji – že jsem stál před cílem svého života. To by bylo přece jen příliš přepjaté. Chci být raději upřímný a prohlásit rovnou, že asi ještě nikdy se člověk neocitl v takovém rozporu s cílem svého života jako já při této příležitosti. Krajina kolem severní točny – ba k čertu – severní točna sama mi učarovala už od dětských let a nyní jsem na točně jižní! Lze si představit větší rozdíl? ... Láska a pýcha svítily z pěti dvojic očí, které hleděly na vlajku, když se při čerstvém vánku rozvinula a vlála nad točnou!“5)
Cesta tam i zpátky trvala něco přes dva měsíce a díky vynikající kondici, perfektní organizaci i absenci smůly proběhla zcela hladce; až se lidé na základně, překvapeni brzkým návratem druhů, zprvu báli zeptat, jestli na tom pólu vůbec byli...
Druhé expedici velel Angličan Robert Scott. Ten napřed zorganizoval v Británii sbírku a za vybrané peníze pak vyplul rovněž v červnu 1910, pár dní před Amundsenem, tentokrát vybaven motorovými sáněmi a opět s poníky, i když pro změnu sibiřskými.6) V Sydney ho zastihuje Amundsenův telegram z Madeiry. Od té chvíle vše probíhá v chvatu. Dne 4. ledna 1910 Scott přistává na východní straně Rossova šelfového ledu a urychleně se začíná připravovat; někteří členové jeho posádky tam poprvé stanuli na lyžích. Jelikož ho motorové sáně opět zklamaly, vyráží 1. listopadu 1910 pouze s poníky. Avšak ani ti dlouho nevydrží... a do těžkých saní se zapřahují lidé.
Finální pólovou skupinu tvořili Scott a čtyři muži. „Po druhé hodině pochodu objevil Bowersův bystrý zrak něco, co pokládal za značkování cesty; znepokojilo ho to, ale nakonec si řekl, že to asi bude výtvor sněhu. Beze slova a v napětí jsme spěchali dále. A všemi zachvěla stejná myšlenka, stejné podezření, a mně bušilo srdce, jako by se mělo rozskočit. Uplynula další půlhodina – a tu spatřil Bowers před námi černou skvrnu... Spěli jsme k tomu rovnou cestou a co jsme našli? Černou vlajku, upevněnou na jednom podstavci saní. V blízkosti opuštěné tábořiště – koleje od saní a stopy sněžnic, směřující sem i odtud – a jasně poznatelné otisky psích tlap – to říkalo vše! Norové nás předběhli! Amundsen je první na točně!
Hrozné zklamání. Ale nic mne přitom tak nebolí jako pohled na mé ubohé druhy! Všechny ty námahy, všechno to strádání, všechno to utrpení – nač? Pro nic než pro sny, pro sny za dne, které jsou nyní u konce!
Zítra musíme k točně – a pak nejvyšší rychlostí, jakou ze svých sil dostaneme, nazpět!“7)
Nazítří, 17. ledna 1912, konečně stanou na pólu. Ve stanu s norskou vlajkou nacházejí dopis. „Milý majore Scotte! Protože budete nejspíše prvním, kdo po nás dorazí na toto místo, dovoluji si Vás požádat, abyste zaslal přiložený dopis králi Haakonu VII. Jestliže by Vám cokoli z výstroje ponechané ve stanu mohlo být k užitku, neváhejte a poslužte si. S přáním všeho nejlepšího a šťastného návratu upřímně Váš Roald Amundsen.“
Říká se, že vojákům prohrané bitvy se rány hojí hůře... Na zpáteční cestě dva muži umírají vyčerpáním, druhý dokonce dobrovolně (odchodem do vánice), aby nebyl na obtíž. Zbylí tři se plahočí dál.
Poslední Scottův zápis pochází z 29. března 1912: „Bouře nepřestává. 40 stupňů pod nulou. Venku fičí nejostřejší ledové a sněhové jehly, vítr má rychlost bezpochyby kolem 100 km za hodinu. Píši poslední dopisy, dopisy drahým doma, kdyby nás někdy někdo našel. Ženě – ne vdově, neboť až dostane tento dopis, bude už vdovou: Hrozná bouře nás zdržela, a tak způsobila tento konec. Odmítli jsme v rozhovorech sebevraždu. Budeme bojovat do poslední minuty o Jednotunové ležení. V boji lze nalézt konec, který nebolí. – Nechť si náš syn oblíbí přírodní vědy, je to lepší než hry. Nedovol mu zahálet! Ať je snaživým člověkem.
Paní Wilsonové: Váš manžel zemřel jako statečný, věrný muž, jako nejlepší druh a nejspolehlivější přítel.
Paní Bowersové: Váš muž zůstal až do poslední chvíle veselý, stále se těšil nadějí, že se zachráníme. Nic ho nepřemohlo – jen smrt.“
Na deníku je znát, že pisateli každou chvíli vypadlo pero z ruky. Poslední slova už jsou značně roztřesená: „Každý den jsme se chystali, že vyrazíme k Jednotunovému skladišti, které není dále než 20 km. Ale před stanem je kraj ponořen do neproniknutelné sněhové vánice. Neviděli bychom na krok, nenašli bychom svých stop z cesty k pólu. Sotva lze počítat, že se počasí ještě včas zlepší. Vytrváme až do konce. Jsme stále slabší a smrt se blíží...
Je to zlé – už nemohu psát...
Můj Bože... postarejte se o ty, kdo zůstanou po nás.“8)
Pátrací výprava je našla 12. listopadu 1912. Stan dosud stál. Dva muži leželi se spacáky přes hlavu, Scott si před smrtí rozepnul spacák a rozhalil kabát. K velké tzv. Jednotunové zásobárně jim chyběl slabý den cesty.
První Čech na posledním světadílu
Václav Vojtěch, původem od Nového Bydžova, vystudoval na Karlově univerzitě zeměpis a dějepis. Nemaje dost peněz na studia, přivydělával si při nich prací pro Český zemský archiv. Ten ho na podzim 1922 vyslal do Paříže pátrat po osudech Čechů na počátku první světové války. Tam Vojtěch zhlédl v kině film o tragické výpravě Roberta Scotta k jižnímu pólu – a bylo rozhodnuto.
Po promoci se stal redaktorem pražské tiskové kanceláře. A začal hledat cestičky, jak se dostat do nějaké polární výpravy. Nabídl se dopisem Fridtjofu Nansenovi, ten však nezkušeného nadšence odmítl. Koncem roku 1927 ohlásil svoji první výpravu do Antarktidy Richard Byrd. I ten odmítl, ale když ho Vojtěch nepřestával bombardovat dopisy, vyzval ho ke schůzce na Novém Zélandu v naději, že ho tím odradí. Když neodradil, pozvání odvolal. Tvrdohlavý mladík však odjel do Anglie a přes Panamu se na Nový Zéland skutečně doplavil! Byrda pak obtěžoval tak dlouho, dokud ho neudělal alespoň topičem na zásobovací lodi pendlující mezi Novým Zélandem a základnou Malá Amerika na antarktickém pobřeží. Posléze se Vojtěchovi podařilo kotelničinu vyměnit za hebčí místo stevarda na jiné podobné lodi. Při vykládání jejích zásob konečně 27. ledna 1929 stanul na území Antarktidy.
V únoru 1929 byl poslán do výcvikového tábora psovodů v novozélandských Alpách. Do Antarktidy se znovu dostal až počátkem následujícího roku. Po zamrzlém moři vozil na saních náklady z lodi do Malé Ameriky. Naposledy tam pobyl tři dny v únoru 1930, kdy převážel poslední obyvatele Malé Ameriky na loď do USA.
„Tentokrát skutečně naposledy. Ještě jednou jsem zašel do Byrdovy kabiny, kde mi padlo do rukou trochu památek, a do knihovny, z níž jsem si vybral jednu knihu na památku na svou poslední návštěvu v táboře: Antologii anglických klasiků...
20. února 1930 viděli jsme břehy Antarktidy naposledy. Oči hledaly její poslední stopy a rty šeptaly: Jednoho dne se vrátím...“9)
Po návratu domů se Vojtěch snažil sehnat prostředky na vlastní výpravu k severnímu pólu. V srpnu 1932 si zajel na návštěvu do Sadské. Tam se při projížďce kajakem po Labi převrhl a po úderu do hlavy utonul.
Poznámky
1) W. Treue: Za neznámými světy, František Borový, Praha 1941.
2) Douglas Mawson, australský geolog, profesor na univerzitě v Adelaide. Během jedné ze svých dalších průzkumných výprav do nitra Antarktidy přišel o oba své druhy (jeden se i se saněmi a zásobami zřítil do bezedné trhliny, druhý posléze zahynul hladem a vyčerpáním) a sám pěšky a s omrzlýma nohama se čtyři týdny probíjel přes ledovce a skrze hluboký sníh, přičemž jednou spadl do trhliny, ale podařilo se mu vyprostit. Tři měsíce po svém odchodu dorazil na základnu.
3) W. Treue: Za neznámými světy.
4) Tamtéž.
5) Tamtéž.
6) Tady se zřejmě projevil odlišný kulturní vztah Britů k psům i koním, než mají zažitý rodilí Seveřané.
7) W. Treue: Za neznámými světy.
8) Edvard Cejnek: Kdo je R. F. Scott, Orbis, Praha 1949.
9) Václav Vojtěch: Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem, vlastním nákladem 1932, dostupnější vydání Olympia, Praha 1968.
10) Osobní sdělení Josefa Sekyry.
11) Tamtéž.
12) Tamtéž.
(Skoro) česká vlajka na pólu
Josef Sekyra se s nerosty seznámil ve skalách kolem rodného Nového Města nad Metují. Vystudoval geologii a začal pracovat v tehdejším Ústředním ústavu geologickém. Poprvé ho do Antarktidy pozvali sovětští kolegové na tamější léto (naši zimu) 1966/67. Výstava nerostů, které tam nasbíral, měla velký úspěch na mezinárodním geologickém kongresu v srpnu 1968 v Praze.
Zanedlouho se mu podařilo na poslední chvíli podlézt padající železnou oponu a na pozvání Belgie se stal jedním ze dvou „belgických“ členů americké expedice Deep Freeze. „V předsunutém táboře zhruba na úrovni 82. rovnoběžky jsme napřed všichni společně pátrali po zkamenělinách pravěkého ještěra. Šlo o to zjistit, jestli tam před dvěma sty miliony let žili. Nakonec jsme narazili na kosti obojživelného lystrosaura, jehož fosilní zbytky se už našly v Africe a v Indii... Byla to vědecká senzace světového kalibru, protože potvrdila existenci prakontinentu Gondwany, který se kontinentálním driftem rozpadl na dnešní světadíly jižní polokoule. Teprve když jsme vyprovodili americké kongresmany chtivé vidět nález na vlastní oči, jsme se naplno věnovali výzkumu.“10) Ten probíhal v krajině, kde líh teploměru (rtuť by tam zmrzla) „vyšplhá“ na 30° C pod nulou. Za takové teploty je tam vzduch sušší než na poušti a v oblasti obnažených skal v nadmořské výšce nad 3000 m i velmi řídký. K tomu se přidává intenzivní sluneční záření a nápory uragánu unášejícího přemrzlé, nesmírně tvrdé a ostré krystalky ledu. Badatelé se saněmi nebo vrtulníkem dopravili na určené místo a s vysílačkou, proviantem a nezbytnými potřebami se pustili do práce. Vzhledem k tomu, že v antarktickém létě nezapadá slunce, brzy se posunou biologické hodiny; pracuje se třeba i sedmdesát hodin v jednom zápřahu. Odpočinek a sepsání poznatků se odehrává hlavně za nepříznivého počasí.
„V terénu musíte být pořád absolutně soustředěni, protože i sebemenší nepozornost se může katastrofálně vymstít. Navíc je v tom mrazu absolutně vyloučené sundat rukavice a udělat si poznámku. Proto musíte pořád v hlavě nosit spoustu údajů a opakovat si je, třeba nahlas, abyste je nezapomněl do odpočinku ve stanu.“11)
Neplánovanou návštěvu pólu zavinila Sekyrova zdravotní indispozice. „Až na občasné sluchové halucinace, kdy jsem v tom absolutním tichu kolem sebe slýchával zvony, jsem byl ve formě. Až se dostavily potíže s polykáním. Já totiž měl v tom strašném suchu pořád žízeň, a jelikož mi bylo líto času na neustálé roztápění vody, odbýval jsem se ,zmrzlinou‘, tedy sněhem s ovocnými prášky. Výsledkem bylo podchlazení krku s příznaky podobnými angíně.“12)
Doktor Sekyra musel na základnu McMurdo. Tam se sblížil s velitelem a ten mu schválil „rekonvalescenční“ program studia ledovců spojený s návštěvou stanice Amundsen-Scott na pólu. Byla celá vykopaná v ledu.
A tak 26. prosince 1969 zavlála na jižním pólu poprvé československá vlajka. V tu chvíli nebylo důležité, že ji Američané narychlo spíchli z barevných ústřižků a že visí opačně, červenou nahoru... Na kůlu, který tam sloužil jako kilometrovník, přibyla tabulka se vzdáleností stanice k Ústřednímu ústavu geologickému v Praze – 15 560 km.
Kromě toho, že tu Josef Sekyra zažil svůj největší mráz (cca –60° C), na vlastní oči viděl, jak se historie zapisuje do „letorostů“ ledu. V šachtici vyhloubené v ledovci rozeznal černou vrstvičku popela z roku 1883, kdy vybuchla sopka Krakatau.
Budoucí země zaslíbená?
Zatím vše nasvědčuje tomu, že Antarktida se nám jednou může hodit i jinak než jako pozorovatelna či laboratoř. Rád bych se mýlil, ale fakta hovoří jasně: Pokud člověk zgruntu nezmění svůj kořistnický přístup k přírodě, a toho dle mého soudu není schopen, Antarktida se během několika generací stane napřed předmětem dalšího přerozdělení světa a posléze místem ozbrojených konfliktů.
Nu, zatím je územím vojensky i průmyslově nedotknutelným, exploatují ji toliko badatelé a turisté. V současnosti tam fungují dvě české stanice a naši vědci se účastní i výzkumů zahraničních.
Ke stažení
článek ve formátu pdf [233,31 kB]
O autorovi
František Houdek
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
