Dvě strany jedné mince

Malé děti často nedovedou pochopit, jak může být jedna a táž věc vykládána různými způsoby. Tak například mýt si ruce mýdlem je dobré, protože jinak je člověk nemocný (maminčina kauzalita se zdá být v pořádku). Jenže mýt si ruce mýdlem je i špatné, neboť když to děláte moc často, budete nemocní taky – protože nic nevydržíte (i tatínkova kauzalita dává smysl). A teď: babo, raď. Bezrozporná logika patří do stejné kategorie jako Šípková Růženka: dokud je uzavřena v jednom vztažném paláci, pardon, rámci, je to pohádka. Jakmile ji princ probudí a vezme si ji za ženu, je to realita. Některé nemoci zkrátka dostanete bez ohledu na stupeň své brachiální hygieny, třeba syfilis. Do takovéhoto světa vplujeme dříve či později všichni, dualita elektronu nám žíly netrhá. Na daná fakta se prostě natáhne příslušná šablona, důležité je jen se držet kontextu − tedy toho, co právě říká okolí. V slušném prostředí vědy se tomu říká paradigma.

Na různých „systémech“ je nejhezčí právě sledování toho, kde mají styčné body a jak se k nim stavějí. Že jedním kladivem mohou zatloukat dva, se pěkně ukázalo i na dvojici svou povahou diagonálně protilehlých recenzí knihy The Symbiotic Habit americké bioložky Angely E. Douglasové. Kniha vyšla začátkem roku 2010 v nakladatelství Princeton University Press a po dílech The Biology of Symbiosis (spolu s D. C. Smithem, nakl. Edward Arnold, 1987) a Symbiotic Interactions (nakl. Oxford University Press, 1994) jde již o třetí autorčin obsáhlejší počin na poli symbiotických interakcí. Douglasová, jež v současnosti zaplňuje profesorskou niku pro fyziologii hmyzu a toxikologii na Cornell University na východním pobřeží USA, se dlouhodobě zabývá mikrobiálními symbiózami u hmyzu a má se tak při psaní o co opřít. Aby také ne, když hmyz a bakterie jsou všude, kam se člověk podívá. Přirozenou, ve výsledku však nijak vysokou daní za tuto optiku je u ní užší chápání termínu symbióza jakožto vztahu, z nějž mají „všichni partneři nějaký užitek“; symbiózu tedy definuje jako mutualismus.

Útlá knížka, jež se bez obsáhlého soupisu literatury vejde do sto sedmdesáti stran, je rozdělena do šesti kapitol, které jsou pak dále členěny trochu školometským způsobem na oddíly a pododdíly typu tři-tečka-šest-tečka-čtyři; provázanost a stupeň odkazování je mírně vyšší, než je libo při zběžném listování, při podrobnějším studiu ale ušetří mnoho práce. Text je psán jednoduše a srozumitelně, tematicky ani slohově se však nijak nepodbízí a danou látku navíc ilustruje mnoha konkrétními příklady včetně úměrného počtu obrázků, tabulek a grafů, což může leckoho odradit. Kdo vydrží, dozví se, co jsou to symbiotické vztahy a jaké mají v živé přírodě postavení (prozraďme, že nemalé: „Jde o biologický fenomén prvořadého významu.“), jaké jsou evoluční osudy partnerů v symbiotických svazcích, nahlédne do konfliktů, jež je účastníkům těchto aliancí dáno překonat, než se objeví kýžená spolupráce, do rozdělení rolí, vzniku a přetrvávání těchto aliancí, ozřejmí si rozsah a fascinující úspěch symbiotických vztahů všude kolem nás a v neposlední řadě se zamyslí na perspektivami, jež nám studium tohoto fenoménu může do budoucna přinést.

Kniha mnoho nepřekvapí, ale ani nezklame, a na rozdíl od Symbiotické planety Lyn Margulisové se člověk nemusí brodit ezoterickými mlhami absolutna, za nimiž se skrývá mrazivý příběh „nové Pravdy“. Stručně a krátce, Douglasová svým dílem The Symbiotic Habit aspiruje na střízlivé a kompaktní uvedení do zajímavé problematiky, které může (a chce) sloužit jako rozcestník pro zvídavé čtenáře, kteří ještě nemají dost. Tolik ke knize samé a teď k oběma zmiňovaným recenzím. První se objevila v květnu letošního roku v časopise BioScience a jde o klasickou recenzi v klasickém odborném periodiku s klasickým (a poměrně vysokým) impakt faktorem. Ničím nepřekvapí, ale ani nezklame. Její autor, profesor J. J. Stachowicz z katedry evoluce a ekologie na Kalifornské univerzitě, oceňuje knihu jako „směrodatný vhled do fascinujícího světa symbiózy“. Druhá je z pera T. Hennigena, „nezávislého badatele“, jak je uveden, a své místo si našla v červencovém vydání odborného časopisu Journal of Creation Theology and Science Series B: Life Sciences. I tato je svým způsobem klasická, a proto také ničím nepřekvapí ani nezklame.

Žabomyší války takzvaného evolucionismu s takzvaným kreacionismem jsou už od Darwinových dob jakousi kulturní nezbytností, v nichž agilní zástupci obou táborů kanalizují svou přebytečnou intelektuální energii a brousí meč svého ostrovtipu na tykvovitém mozku soupeřů. Průnik těchto dvou světů bývá zpravidla silně exotermní, pouze ve vzácných případech se dostaví rezignovaná apatie či náznak pochopení toho, že koza a vůz jsou asi přece jen něco trochu jiného. O to větší je má radost, že se konečně na něčem shodnou. T. Hennigen hned v úvodu cituje, že s Otcem, Synem a Duchem svatým se samozřejmě neodmyslitelně váže existence důvěrných a blízkých vztahů, a vyvozuje, že kreacionistický model stvoření světa tak symbiotické vztahy přímo predikuje. A ačkoli kniha A. Douglasové „v některých otázkách předpokládá, že život vznikl náhodnými procesy, což nikterak nemůže být v centru pozornosti kreacionistických biologů“, symbiotické vztahy jsou podle něj „fascinujícím a důležitým tématem jak pro evolucionisty, tak pro kreacionisty“.

No vida, čeho se ještě nedočkáme. Ale co to vlastně znamená? Nejlepší odpovědí jsou slova Antona Markoše z úvodu do jeho knihy Tajemství hladiny: „Nepředstavitelně tenké rozhraní mezi světem nad a světem pod. Rozhoduje o tom, co pronikne z jednoho světa do druhého, co bude odraženo zpět a co pozmění vlastnosti samotného rozhraní.“ O výsledku si nedělám žádné iluze, ale válka alespoň dostane novou „šťávu“. Hádat se sto padesát let o evoluci oka už je totiž poněkud únavné. Ale přiznávám: je to jen jedna strana mince.