Oslavy malé a menší...

Typickým zaměstnáním typického přírodovědce je hledání nejrůznějších korelací všeho druhu; čím méně zjevných, tím lépe. Když se tak člověk například zamyslí, jaký je vztah mezi Rudolfem Hrušínským, Isaacem Asimovem, Spejblem a Přírodovědeckou fakultou v Praze, z principu je i tady možné najít odpověď. Čas zrození, počátku (v přírodovědě zcela zásadní t₀), je nejen v astrologii symbolem průmětu několika rovin skutečnosti. Připomíná nám dějinný charakter našich životů, který − jak třeba evoluční biologie dobře ví − nelze „jen tak“ nastrkat do číselného intervalu nebo matematických rovnic.

Když jsem před pěti lety poprvé přišel na fakultu (a mluvím-li o Přírodovědecké fakultě, myslím tím personifikaci všech jejích částí v jakémsi intuitivně nedělitelném celku), poprvé bloudil labyrintem mlčenlivých budov, ševelících místností a prostorných chodeb, připadala mi k uzoufání cizí, žulově chladná a odtažitá. První krůčky na cestě vzájemného oťukávání byly zakřiknutě plaché i vyzývavě hravé, ostatně jako v každém pořádném vztahu. Ale hlavně: vždycky tu byl někdo třetí. Čtvrtý. Pátý...

Láska k přírodě a k přírodním vědám totiž naštěstí není, na rozdíl od mnoha jiných lásek, tak prchavá a křehká a jejím nejkrásnějším rysem je to, že se dobře sdílí, a to nezávisle na věku, pohlaví, sociálním postavení a podobných maličkostech. Přírodovědecké fakulty jsou tak už z principu (a samozřejmě s malou mírou nutné nadsázky) společenstvím spřízněných duší. Ta naše pražská tedy určitě. Jako každá vysoká škola nám zajistila prodloužené období dospívání se vším, co k tomu patří; jako jedna z mnoha nám nabídla kvalitní vzdělání; jako jedna z mála nám dala krásná přátelství, lásky i obyčejná kamarádství a jako jediná nám umožnila cítit se „doma“ i daleko od našich skutečných domovů.

Každá z budov ve Viničné, Benátské i na Albertově má svou specifickou atmosféru, která je poplatná ročnímu období, denní době a třeba i počasí, ale především našim vzpomínkám: na přednášky i chvíle rošťáren, na učitele, na přátele, na nás samé. Pro naši botanickou zahradu platí tento genius loci snad ještě víc. Přes to přese všechno je vlastně vůbec co a proč oslavovat? Devadesátileté výročí naší školy na jednu stranu neznamená vůbec nic. Vždyť přece vše má svou historii, to je zkrátka fakt. Z tohoto pohledu jde „jen“ o další z mnoha svíček na pomyslném dortu, jejichž počet nadšeně zaokrouhlujeme na čísla, která ve skutečnosti o ničem nesvědčí.

Na druhou stranu je ono výročí vlastně oslavou nás všech, kteří jsme s ní spojili své osudy, byť třeba jen na čas. Protože už dávno to není to cizí a chladné místo, naopak. Když teď šmajdám po chodbách s klíči v rukou, kamkoli se podívám, prázdný prostor se ozývá tichým šumem, do něhož se slil hlas mnoha dějů, a v tomto šumu můžeme zaslechnout fragmenty různých příběhů.¹⁾ Příběhů starých i  devadesát let.