Zelená bramboru, červená lilku

Brambor Amflora

Geneticky modifikovaný (GM) brambor (Solanum tuberosum) odrůdy Amflora nebyl vyšlechtěn jako krmivo pro zvířata a nemíří ani na náš stůl. Bramborák by nám z něj asi ani nechutnal, protože hlízy jsou určeny ke zpracování ve škrobárnách. Takových průmyslových, nepříliš chutných brambor se už dnes pěstuje řada. Jen zatím nebyly geneticky modifikované. Pěstitelé se dokážou postarat, aby se nám škrobárenské brambory nezatoulaly do bramborového salátu, a pohlídají i první GM brambor.

Amflora má cíleným zásahem do dědičné informace zablokován gen gbss, a v důsledku toho neumí vyrábět amylózu. Ta je spolu s amylopektinem nedílnou součástí škrobu běžných bramborových hlíz. Amylopektin tvoří asi 75 % škrobu, amylóza zbývajících 25 %. Toto složení škrobu nevadí při jeho potravinářském využití, ale v papírnách, textilkách a dalších průmyslových provozech je amylóza jen pro zlost. Ze škrobu se složitě odstraňuje. Postup je pracný, drahý, a navíc nešetrný k životnímu prostředí, protože se při něm spotřebuje spousta vody i energie. U bramboru Amflora tyto problémy odpadnou.

Při tvorbě odrůdy Amflora byl do dědičné informace bramboru vnesen také gen nptII, který dává buňkám rostliny odolnost k antibiotikům kanamycinu a neomycinu. Tato rezistence se používá při selekci buněk v laboratoři. Právě gen nptII se stal předmětem sporu. Odpůrci namítají, že pěstování bramboru zvýší rezistenci choroboplodných bakterií vůči antibiotikům a ztíží tak léčbu některých infekčních chorob. Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) a Evropský úřad pro léčiva (EMEA) shledaly tyto námitky jako neopodstatněné. Gen nptII se běžně vyskytuje v mnoha druzích bakterií, jež se nacházejí v obrovských počtech například v půdě. Proto by případný „únik“ genu z rostlin do životního prostředí nepřinesl žádnou změnu. Bakterie si sice hojně půjčují geny mezi sebou, ale z rostlin si je vzít neumějí. Pokud by se jim to povedlo, byl by takový gen v jejich buňce nefunkční.

To byl důvod, proč Evropská komise na doporučení EFSA a EMEA pěstování bramboru Amflora schválila. Pěstovat by se měl v České republice, Německu, Nizozemsku a Švédsku. U nás se za přísně kontrolovaných podmínek prováděly některé testy tohoto GM bramboru ještě před jeho „vypuštěním“ na pole v EU.

Lilek vzdorující housenkám

Indický GM lilek vejcoplodý (Solanum melongena) nese ve své dědičné informaci gen cry1Ac z bakterie Bacillus thuringiensis, který jej chrání před housenkami motýla travaříka Leucinodes orbonalis. Obdobný gen cry1Ab bakterie Bacillus thuringiensis chrání před zavíječem kukuřičným (Ostrinia nubialis) i první GM plodinu, jejíž pěstování bylo v zemích EU povoleno v roce 1998. Je jí linie MON810, která se u nás v roce 2009 pěstovala asi na 5800 hektarech.

Travařík je hlavním škůdcem lilku a ničí v Indii až 70 % úrody této plodiny. Pěstitelé se proto brání housenkám postřiky. Za čtyři měsíce, které uplynou od zasetí lilku do jeho sklizně, stříkají pole až čtyřicetkrát. Pěstování GM lilku by mělo být nejen levnější, protože postřiky něco stojí, ale i šetrnější k životnímu prostředí, protože insekticidy si na rozdíl od toxinu produkovaného genem cry1Ac nevybírají. Bakteriální toxin působí jen na housenky, které se pasou na lilku. Neúčinkuje na brouky, blanokřídlý ani dvoukřídlý hmyz.

Geneticky modifikovaný lilek má za sebou deset let intenzivního testování. Vědci zkoušeli nejen jeho odolnost ke škůdci a výnosy, ale i případnou toxicitu pro konzumenty. Nezapomněli ani na testy ověřující možnost, že by konzumace GM lilku vyvolala u vnímavých lidí alergii. Řada testů proběhla mimo MAHYCO. Provedly je nezávislé subjekty, většinou indické zemědělské výzkumné ústavy. Ministra životního prostředí Jairama Rameshe výsledky testů nepřesvědčily a uvalil na lilek moratorium. To platí do doby, než budou k dispozici výsledky dodatečných testů. Je vysoce pravděpodobné, že Ramesh v té době už nebude v úřadu, protože MAHYCO odhaduje čas potřebný k provedení testů na 22 let.

GM lilek by nebyl první GM plodinou, která by se v Indii pěstovala. Už v roce 2002 byl povolen k pěstování GM bavlník chráněný proti škůdcům rovněž genem z Bacillus thuringiensis. Ten se dnes pěstuje v Indii na 9 milionech hektarů. Na rozdíl od lilku však neslouží bavlník jako potravina, a tak byl pro indickou vládu snáze „stravitelný“.

Dlouhá cesta ke schválení

Ačkoli zmíněné dva schvalovací procesy dopadly opačně, lze v obou kauzách najít společné body. Prvním je délka schvalovacího řízení. Brambor Amflora vstoupil do schvalovacího procesu v roce 1996. To už měl za sebou osm let ověřovacích testů. U GM lilku se samotné testy protáhnou na více než 30 let. Nelze se divit, že jsou GM plodiny v okamžiku schválení poněkud „vousaté“. Například geny pro rezistenci na antibiotika už se dnes z GM plodin ve finále odstraňují, aby zbytečně nenaháněly strach veřejnosti. Amflora však spatřila světlo světa koncem osmdesátých let a podle toho také vypadá. Je to stejné, jako kdybychom dnes s velkou slávou schválili pro provoz na silnicích automobil Škoda Favorit.

A druhým společným bodem je fakt, že schvalovacím procesem mají šanci projít spíše GM plodiny určené pro průmyslovou výrobu (bavlník, škrobárenský brambor), popřípadě plodiny určené jako krmiva pro zvířata (kukuřice MON810). Průnik GM plodin do našeho jídelníčku je výrazně rozpačitější.