Panpsychismus zleva zprava

Dostaly se mi shodou okolností do rukou čtyři práce psané z různých východisek, různě orientované a lišící se stylem myšlení a vykazování. Zarazilo mě, že – aniž by na sebe přímo odkazovaly a vzájemně se vymezovaly – jsou všechny v jakémsi smyslu variacemi na jedno téma. Jejich autoři – postavy našeho příběhu – jsou: analytický filosof, neurovědec, teoretický fyzik, a fenomenolog (těší mě, že právě tyto disciplíny jsou zastoupeny). Až na jednoho jsou našimi současníky. Pokusím se aspoň naznačit, čím se ve svých textech zabývají, nejvíc mi však půjde o hledání onoho společného tématu.

Galen Strawson je známý a hojně citovaný anglický filosof analytické orientace.²⁾ Před pár týdny jsem měl příležitost na konferenci v Tucsonu vyslechnout jeho přednášku³⁾ o panpsychismu, což je (v jeho pojetí) metafyzický názor, že všechna konkrétní (tj. prostoro- časově lokalizovaná) jsoucna ve vesmíru mají jistou, aspoň primitivní mentální povahu, řekněme „proto-vědomí“ či „proto-zkušenost“. Díky ní pak některá speciální jsoucna (jako my) mohou svůj svět (včetně sebe samých) vnímat a prožívat – mít subjektivní vědomé prožitky.⁴⁾

Strawson se sám explicitně nehlásí k tomu či onomu metafyzickému postoji, spíše se zbývá tím, do jaké míry jeden postoj předpokládá, vyvrací, anebo je neutrální k jinému postoji. V našem případě vyvozuje, že důsledný realistický fyzikalista (dle něhož vše reálné a konkrétní ve vesmíru má fyzickou, tj. materiální povahu), který současně přiznává realitu vědomí (subjektivnímu prožívání), se nemůže vyhnout jisté podobě panpsychismu. Dva možné alternativní postoje – redukcionismus a emergentismus – Strawson odmítá s tím, že prvý vede k popření vědomí (eliminativismus) navzdory naší zkušenosti (a v rozporu se zmíněným předpokladem), a že druhý vsází na jakýsi magický proces, který by z mrtvého, zcela ne-vědomého či ne-zkušenostního substrátu (jako je neuronová tkáň) dovedl vyčarovat plnohodnotné vědomí. Představa, že jen některá jsoucna (řekněme neurony) jsou obdařena oním (proto)vědomím, by nás svedla k nepopulárnímu substančnímu dualismu. Proto je třeba chápat (proto)vědomí jako něco všudypřítomného, prapůvodního, dále již neredukovatelného – podobně jako chápeme energii či hmotu.

Stuart Hameroff je význačný neurolog, původně anesteziolog. K problému vědomí se dostal právě díky své anesteziologické praxi – zajímalo ho, jaké fyzikálně chemické zásahy přímo do vnitřní struktury jednotlivých neuronů mohou člověka dočasně zbavit vědomí. Historii jeho bádání a nástin spekulativní teorie vědomí, kterou vytvořil spolu s fyzikem Rogerem Penrosem, najdete na webu;⁵⁾ proto se vyhnu podrobnostem.

V jejich pojetí je vědomí (přesněji jakési elementární prožitkové záblesky) průvodním jevem kvantově mechanických autonomních kolapsů vlnové funkce v nitru neuronů (autonomních proto, že nejsou vyvolány interakcí s prostředím). K takovým autonomním kolapsům může docházet kdekoliv ve vesmíru vždy po extrémě dlouhé době, zatímco za velmi specifických podmínek (splněných uvnitř neuronů) k nim dochází velmi často a ve vzájemné rezonanci.

Hameroff soudí, že primární komponenty vědomí, či aspoň jejich prekurzory jsou fundamentální a neredukovatelné součásti základní struktury vesmíru. Ani on ani Penrose se však nehlásí k tradičnímu „materiálnímu“ panpsychismu, nýbrž odkazují k podstatně hlubší úrovni (až na Planckových škálách⁶⁾), která sama ještě nemá ani materiální ani mentální povahu, je však společným základem pro obojí.

Zbývají teoretický fyzik a fenomenolog. Prvý není nikdo menší než Erwin Schrödinger, jeden ze zakladatelů kvantové mechaniky; zde však vystupuje jako hluboký myslitel nad povahou vědomí a subjektu. Schrödinger věří, že existuje jedno univerzální vědomí, na němž se my, lidé, jen skromně a jen odnedávna podílíme. Svět totiž k tomu, aby se konkrétně projevoval, potřebuje zcela zvláštní procesy (např. vnímání a paměť), realizované ve velice specifických strukturách – v našich mozcích (což ovšem neznamená, že by se na tomto univerzálním vědomí nemohla svým způsobem podílet i jiná jsoucna).⁷⁾

Poslední postavou je kanadský fenomenolog James Mensch. Nedávno vyšla česky jeho práce⁸⁾ o Patočkově pojetí zjevování, které je chápáno jako originální struktura ve světě, čili jako něco, co (aspoň částečně) svět spoluurčuje. Jednotlivé konkrétní situace, kdy se něco jeví někomu, se přizpůsobují oné struktuře zjevování, avšak nevytvářejí ji (podobně jako kalkulačky se přizpůsobují zákonům aritmetiky, ale nevytvářejí je). Zaujala mě tato Menschova úvaha: Pokud zjevování je strukturou ve světě, bude zohledněno v evoluci živých bytostí, zejména když to bude přínosné pro přežití. Smyslové orgány a centrální nervový systém je vybaví kauzálně určeným ústrojím, díky němuž se struktura zjevování bude aktalizovat v jejich organickém fungování.⁹⁾

Kdo se mnou vydržel až sem, si jistě povšimnul určitých motivů, které jsou popsaným čtyřem přístupům – jinak zcela odlišným a stěží sjednotitelným – překvapivě společné. Vždy tu máme představu čehosi předchůdného, primordiálního, dokonce fundamentálního, co takříkajíc předem prostupuje vesmírem – zde „předem“ lze chápat buď časově, anebo (jako v posledním případě) logicky. Konkrétní lidské vědomí, prožívání a vstupování do role subjektu zjevování jsoucen – to vše je v jakémsi ohledu následné, druhotné, protože realizované až díky dostatečně vyvinutému (snad i užitečnému) kauzálnímu fungování přizpůsobených organismů.