Jak to nyní vypadá se saharskými krokodýly?

Dnes často udávané rozšíření krokodýla nilského, které zahrnuje subsaharskou Afriku a Madagaskar, je poněkud zavádějící. Na základě nálezů živých jedinců, recentních kosterních zbytků nebo historických zkazek se zdá, že se ještě nedávno vyskytovali v řadě oáz napříč Saharou, v Sýrii a Izraeli, na Komorských ostrovech, možná na Sicílii, Baleárských ostrovech a snad i na jihu Francie. Výskyt krokodýlů v prostoru dnešní Sahary by nás nemusel úplně překvapit, pokud si uvědomíme, že ještě před pár tisíci lety byla Sahara savanou se žirafami, slony, nosorožci a stády kopytníků, o čemž vypovídají skalní rytiny či kresby z této oblasti. Postupující aridizace krokodýly, původně běžně rozšířené, zatlačila do nejvlhčích oáz. Ty byly ale čím dál více vystaveny náporu lidí, takže o vodu zde byla časem ještě větší nouze, a navíc je člověk i lovil. Výsledkem je smutný fakt, že saharští krokodýli jsou pravděpodobně minulostí. Mohli by se snad ještě vyskytovat na severu Čadu, což však jejich celkovou bilanci nijak nezlepší. Co o nich víme a co nám po nich zbylo? Oproti subsaharským krokodýlům byli snad tmavší a menší (délka těla pod dva metry), ale máme k dispozici jen zbytky asi tří zvířat. Studium jejich DNA by mohlo objasnit, jak moc byli od subsaharských krokodýlů izolovaní, tedy jak moc máme zpytovat své svědomí v souvislosti s jejich osudem. (Hydrobiologica 391, 81–86, 1999)