Aktuální číslo:

2019/12

Téma měsíce:

Odpady

Záhada Burkittova lymfomu vyřešena

Příjemné vedlejší účinky zastaralého antimalarika
 |  8. 10. 2010
 |  Vesmír 89, 585, 2010/10

Burkittův lymfom je velmi agresivní nádorové onemocnění lymfatického systému. Nemoc nejvíce napadá děti v rovníkové Africe, sporadicky se však objevuje po celém světě. Vzniká přesunem (translokací) genu c-myc k regulačním oblastem genů pro imunoglobuliny. Následkem je zvýšená exprese genu c-myc, klíčový krok ke vzniku Burkittova lymfomu. Proč je však centrum výskytu Burkittova lymfomu právě v rovníkové Africe? Objevitel nemoci Denis Burkitt ukázal, že nemoc se vyskytuje zejména v oblastech s vysokou teplotou a vlhkostí. Už v šedesátých letech proto vyslovil hypotézu, že ke vzniku nemoci přispívá vir nebo mikroorganismus přenášený hmyzem.

Záhy byl v izolátech pacientů s lymfomem objeven tehdy neznámý virus, který byl přítomen v 95 % zkoumaných lymfomů. Dnes jej známe pod názvem virus Epstein-Barrové (EBV). Jenže brzy se zjistilo, že infekci EBV prodělala během svého života i většina lymfomem nepostižené populace,1) a navíc virus ke svému přenosu nepotřebuje hmyz. Příčinou vzniku lymfomu tedy nemohl být samotný virus.

I když infekce EBV postačuje k přeměně B-lymfocytu na neomezeně se dělící buňku,2) nestačí ke spuštění celého procesu vedoucího ke vzniku lymfomu. Burkitt správně usoudil, že EBV nebude jediným spouštěčem, a trochu upravil svou původní hypotézu: Musí existovat agens přenášené hmyzem, které u lidí již infikovaných EBV vznik lymfomu spouští. Jeho hypotéza se nečekaně potvrdila v osmdesátých letech. V mnoha zemích rovníkové Afriky byl v té době zaveden program prevence a léčby malárie pomocí chloroquinu. V místech, kde byl aplikován, se rychle snížil výskyt malárie i Burkittova lymfomu.3) Máme podezřívat malárii? Možná. Ale důležitější roli v našem příběhu hraje chloroquin. Původci malárie se rychle stali na chloroquin rezistentními. Ale přestože koncem osmdesátých let už chloroquin na malárii v rovníkové Africe příliš nezabíral, trpěli malaričtí pacienti léčení chloroquinem Burkittovým lymfomem mnohem méně než pacienti neléčení. Tuhle záhadu už Burkitt objasnit nedokázal.

Teprve v posledních letech se podařilo prokázat, že chloroquin omezuje růst lymfomu: Způsobuje totiž smrt nádorových buněk. Lymfom vystavený jeho účinkům se snaží přežít nepříznivé podmínky natrávením svých méně důležitých částí. Pokouší se nastartovat proces autofagie, tj. řízený proces štěpení a trávení částí buněčné cytoplazmy nebo celých organel. Jenže pro zdárný průběh autofagie je zapotřebí transportovat autofagické váčky do lyzozomů, v jejichž kyselém prostředí dochází k úplnému rozkladu biologického materiálu z autofagozomálních váčků. V lyzozomech se však akumuluje chloroquin, znemožňuje vytvářet dostatečně kyselé prostředí a nejspíš i blokuje samotnou fúzi autofagických váčků s lyzozomy. Buňka tedy tvoří autofagické váčky, ale protože nedochází k jejich odbourávání v lyzozomech, váčky se hromadí a buňce dochází energie. Vysílená buňka nakonec umírá.4)

Chloroquin vstává jako fénix z popela. Kromě nečekaných účinků na Burkittův lymfom se totiž ukazuje jako použitelný pro pacienty s geneticky podmíněnou chorobou ataxia teleangiectasia, u kterých se velmi často objevují lymfomy a leukemie, a kteří navíc trpí zvýšenou nesnášenlivostí vůči běžně používaným chemoterapeutikům. Podobně účinný je chloroquin proti chronické myeloidní leukemii, nádorům vaječníku, prsu nebo mozku.5) Zastaralé antimalarikum má před sebou velkou budoucnost v protinádorové terapii.

Poznámky

1) EBV je jedním z nejběžnějších virů. Většina z nás infekci tímto virem během života prodělá a v naprosté většině případů bezpříznakově. Jen u malého procenta nakažených způsobuje vir infekční mononukleózu.

2) Pope J. H. a kol., Int. J. Cancer 1969, 4, s. 255.

3) Výskyt Burkittova lymfomu se ale záhy začal zvyšovat a kromě kombinace EBV/malárie se novým spouštěčem bohužel stal virus HIV.

4) Maclean K. H. a kol., J. Clin. Inv. 2008, 118, s. 79–88. Klein G., Semin. Cancer Biol. 2009, 19, s. 347–350.

5) Solomon V. R., Lee H., Eur. J. Pharmacol. 2009, 625, s. 220–233.

RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Petr Heneberg

RNDr. Petr Heneberg, Ph.D., (*1980) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V Centru pro výzkum diabetu, metabolismu a výživy 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy se zabývá především výzkumem signalizačních kaskád a nádorovou biologií a vlivem změn životního prostředí na člověka a jiné organismy.

Doporučujeme

Recyklace plastového odpadu

Recyklace plastového odpadu

Zdeněk Kruliš  |  9. 12. 2019
Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou poslední dobou námětem mnoha populárních i populárně- -naučných článků tištěných i...
Odpad, nebo surovina?

Odpad, nebo surovina?

Vladimír Wagner  |  9. 12. 2019
Pokud se ukáže hrozba rostoucí koncentrace CO2 pro vývoj klimatu opravdu tak veliká, jak předpokládají některé scénáře, bude třeba zrychlit cestu...
Modré moře pod blankytnou oblohou

Modré moře pod blankytnou oblohou

Jaromír Plášek  |  9. 12. 2019
Při pohledu na blankytnou oblohu1 si většina čtenářů určitě vzpomene, že za její barvu může jakýsi Rayleighův rozptyl slunečního světla.2 V...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné