Kdo se bojí, ubývá

Tak je to konečně jasné. Ornitologové si dlouho lámali hlavu, proč se početnost některých druhů ptáků během posledních několika desetiletí vytrvale snižuje, zatímco populace jiných druhů neustále rostou. Nejčastěji se hovoří o směsi vícero příčin, kdy některé druhy hubí příliš intenzivní polní práce, jiné zarůstání krajiny stromy a křovinami, které dalším druhům naopak prospívá, přičemž do hry vstupují i faktory jako sucho v afrických zimovištích, globální oteplování či mezidruhová konkurence. Převaha různých přísad se této směsi předvídatelně mění se zeměpisnou polohou. Nedávno však kontroverzní dánský vědec Anders Pape Møller přišel na to, že všechno je úplně jinak. Ptačí populace totiž ovládá strach. Ty druhy, jejichž jedinci jsou bázlivější, během posledních dvou desetiletí ubyly více než druhy odvážné. A jak se taková bázlivost či odvaha měří? Jde o vzdálenost, na kterou daný jedinec dovolí přiblížit se člověku, který k němu volným krokem míří. Odvážnější pták nechá člověka přijít na kratší vzdálenost. Přitom nejde o triviální důsledek velikosti těla, protože vztah mezi změnou početnosti a únikovou vzdáleností platí právě po odstranění vlivu tělesné velikosti i dalších výše zmíněných faktorů. Ochránci ptáků by tedy místo boje proti agrární politice Evropské unie či vypouštění skleníkových plynů měli objektům svého zájmu poskytovat spíše psychickou podporu. (Behavioral Ecology, 1095–1102, 2008)

Poznámka: Møllerovu studii je třeba brát s jistou rezervou. Výsledek je založen na souboru 56 druhů, přičemž v Evropě jich hnízdí skoro dvacetkrát více. Na rozdíl od vlivu intenzifikace zemědělství či degradace zimovišť, který byl prokázán na stovkách druhů, poučka o strachu toto zobecnění ještě nepodstoupila. Statistická analýza nebyla z mnoha důvodů příliš přesvědčivá, a kdyby se ze souboru odstranil jediný vlivný bod, po zohlednění příbuznosti studovaných druhů by zřejmě žádný vztah podporující ono bombastické zjištění nevyšel. Autor nenabízí přesvědčivý mechanismus působení – bázlivé druhy mají více podléhat negativním vlivům rušení např. během sezení na hnízdech nebo při sběru potravy. Pokud by tomu tak bylo, musela by v letech 1990–2005, kdy se změny ptačích populací měřily, intenzita rušení narůstat. Autor argumentuje zvyšováním lidské populace a rozrůstáním osídlení. Jenže ve všech státech, odkud pocházejí data o ptačích populacích, lidí ubývá, a zejména se snižuje jejich přítomnost v krajině. Je samozřejmě možné, že negativní účinek bázlivosti podmiňuje něco úplně jiného než rušení ptáků lidmi a že Møllerova hypotéza skutečně platí. Ovšem stejně tak je možné, že jde o ojedinělý jev a faktory odpovědné za změny početnosti ptačích populací bychom měli hledat někde úplně jinde.