...nic takového jako vzdělávání neexistuje

… Jak víme, nic takového jako vzdělávání neexistuje. Jedná se jenom o pomoc někomu jinému při učení a proces učení je složitý adaptivní systém: bezcílně bloudíte, děláte chyby, nějak se propracováváte k realitě či pravdě, opravujete chyby, zajišťujete bezespornost atd. Tím vším můžete projít spolu se strojem, aniž byste se stali terčem posměchu. Zároveň může tento stroj sledovat vaše myšlenkové pochody, pokud je to nutné. Když jsou některé vaše pochody chybné, stroj vám to může sdělit a vy je můžete změnit. Navíc lidé, které zbavíme nutnosti provádět rutinní práce, jež nyní vykonává učicí stroj, můžeme využít pro jiné povinnosti – takové, jež si skutečně žádají lidskou bytost.

Vždycky se mi zdálo, že univerzitní vzdělání, včetně rozsáhlých přednáškových kurzů pokrývajících dobře známé předměty, o nichž vyšly naprosto skvělé knihy, je zkrátka jen ilustrací, jak se univerzity ani po pěti staletích nedokázaly přizpůsobit vynálezu knihtisku. Ti, kdo se raději učí posloucháním a sledováním, mají nyní – nebo brzy budou mít – k dispozici videokurzy těch nejlepších lektorů na světě. Univerzity se pravděpodobně těmto moderním vynálezům rovněž pomalu přizpůsobí. Ve středověku byly knihy vydávány tak, že lektor předčítal svůj rukopis v místnosti plné písařů, kteří jej zapisovali. Mnozí studenti – například teologie – byli příliš chudí na to, aby si kupovali knihy vznikající touto nákladnou metodou, a tak profesor teologie četl svou knihu studentům, kteří fungovali jako sví vlastní písaři a zapisovali si, co slyšeli.

S vynálezem knihtisku se tento systém stal zastaralým, ale univerzity si toho nevšimly, přestože už je to více než pět set let. Samozřejmě přednáška může sloužit velmi důležitým účelům: může předat zcela nové informace spolu se vzrušující povahou těchto informací. Dramatická přednáška může prezentovat mluvčího jako model pro posluchače. Já proti občasným přednáškám nic nenamítám. Jenže představa, že nějaký profesor na univerzitě musí odučit řadu přednášek například o elektromagnetické teorii, mi připadá jako naprosté šílenství. Pokud profesoři skutečně chtějí napomáhat učení, mohou odpovídat na otázky, když jsou studenti v koncích, zadávat složité problémy a fascinující literaturu a tu a tam uspořádat vzrušující přednášky. A samozřejmě vybírat učebnice, a pokud to bude nutné, i na videu nahrané přednášky. Zkrátka mohou sloužit jako zdroje pro studenty zapojené do komplexního adaptivního výukového procesu.

Murray Gell-Mann s. 172–173 knihy Johna Brockmana: Třetí kultura (Za hranice vědecké revoluce), Academia, Praha 2008