Nalezen zajímavý článek evoluce ploutvonožců

Během mnoha milionů let se řada šelem „smočila“ ve vodním prostředí – ať už ve větší míře jako vydry či ploutvonožci, nebo v míře menší jako kočka rybářská (Prionailurus viverrinus) či puchol rodu Cynogale. Morfologická různorodost ploutvonožců (lachtanů, tuleňů, mrože) přivedla některé paleontology a zoology k přesvědčení, že ploutvonožci nejsou přirozenou skupinou. Tuleni by měli být příbuzní kunovitých šelem (spekulace se logicky motaly většinou kolem vyder), lachtani a mrož by pak měli být nejbližší příbuzní medvědů. Nicméně novější morfologické a molekulární studie jasně ukazují, že ploutvonožci jsou přirozenou skupinou, patrně sesterskou kunovitým šelmám. Co se fosilního záznamu týče, nejstarším všeobecně uznávaným ploutvonožcem je severoamerický časně miocenní Enaliarctos, dosahující délky těla asi 1,5 metru a hmotnosti kolem 80 kg. Jenže ten už byl vlastně „hotovým“ ploutvonožcem s krátkým ocasem a ploutvovitými předními i zadními končetinami, byť se přepokládá, že trávil oproti dnešním ploutvonožcům více času na pobřeží. Nedávno se podařilo ze stejného období (před 24–21 miliony let) objevit v kanadské Arktidě téměř kompletní kostru mnohem původnějšího ploutvonožce, který byl pojmenován Puijila darwini (na počest Charlese Darwina, který podle autorů tohoto popisu dobře odhadl evoluci ploutvonožců). Puijila měla oproti enaliarktovi nejen dlouhý ocas, ale také normální končetiny (ne ploutve), takže mohla chodit suverénně po souši, i když tlapky měla dlouhé, nesoucí pravděpodobně plovací blány. Celkovým vzhledem nejspíše připomínala vydru – její velikost bez ocasu se odhaduje na 110 cm. Ovšem vydra používá pro svůj ladný pohyb ve vodě zadní končetiny a ocas, tuleň zadní končetiny a kmitání pánví, u lachtanů jsou to přední končetiny. Puijila patrně kombinovala pohyb obou typů dnešních ploutvonožců, tedy plavala pomocí všech končetin. Protože byla nalezena ve sladkovodních sedimentech severského jezera, předpokládá se, že ploutvonožci prošli v evoluci sladkovodní fází. Nová studie tedy naznačuje, že úspěšné dobytí vodního prostředí šelmami v sobě možná obnáší tendenci vytvořit si nezávisle „vydří design“, který však u nepříbuzných skupin může vyprodukovat zcela odlišné řešení plaveckých schopností a celkového vzhledu. (Nature 458, 1021–1024, 2009)