Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Na cestě od modelu k realitě

Není nad věcné doklady
 |  11. 6. 2009
 |  Vesmír 88, 392, 2009/6

V současné době jsme účastníky hlubokých kulturních proměn, na nichž má hlavní podíl obecné využívání internetu a stále dokonalejších počítačů. Prosazují se v celé společnosti a nacházejí svůj odraz i ve vědě, jíž na jedné straně poskytují dříve netušené možnosti, na druhé straně však nezřídka vedou až k absurdním přístupům. Ty pak matou jak širokou veřejnost, tak vědce samotné, zejména jsou-li úzce specializovaní, což je dnes běžné. Není proto divu, že Freeman Dyson (viz Vesmír 87, 624, 2008/9) hovoří o potřebě kacířských myšlenek, které by uvedly na pravou míru různé představy opírající se o sofistikované matematické modely, jež jim dodávají zdání exaktnosti. Jedinečný příklad výsledného chaosu nabízí dnes nebývale zmedializovaná problematika klimatických změn, která z ústraní vědeckých pracovišť pronikla až do nejvyšších politických kruhů.

Hlavní roli přitom hrají především klimatické modely a z nich odvozované, často katastrofické dopady na živý svět i společnost. Přestože se dnes šíří názor, že bez modelu se řádná vědecká práce neobejde, mají modely své temné stránky, jak s dávkou sarkasmu odhaluje Dyson: „Nepopisují [modely] reálný svět, v němž žijeme. Reálný svět je nejasný a chaotický a plný věcí, kterým pořádně nerozumíme. Pro vědce je mnohem jednodušší sedět v klimatizované pracovně a nechat běžet počítačové modely než vyrazit do nepohody a měřit, co se skutečně děje venku, v mokřinách a mracích. Proto experti na modely končí v tom, že věří svým vlastním modelům.“ To jsou tvrdá, leč v mnohých případech opravdu výstižná slova, nicméně neplatí za všech okolností. Pokud modely vycházejí ze základních faktorů dynamiky atmosféry a hydrosféry, mohou poskytnout dobré služby, a zejména inspiraci k dalšímu výzkumu. Jakmile se však snaží obdobně podchytit i jevy v biosféře, vzdalují se realitě, ať se jejich matematická prezentace jeví jakkoli dokonalá. I v tomto směru Dyson nejlépe vystihuje podstatu věci, když říká: „Biosféra je nejkomplikovanější ze všech věcí, se kterými mám co do činění. Planetární ekologie je dosud mladá a nerozvinutá věda. Nepřekvapuje nás, že čestní a dobře informovaní experti spolu nesouhlasí ve faktech.“ Čertovo kopyto takových scénářů, které často i jinak renomovaní vědci-specialisté předkládají jako realitu, spočívá totiž ve vstupních údajích, které v biologické sféře dosud bývají velmi kusé a neúplné vzhledem k tomu, že pomíjejí řadu faktorů, které se buď vymykají rozhledu jednotlivých autorů, nebo prostě jsou dosud neznámé. Svou roli přitom hrají i vžité představy a bohužel někdy i nechuť seznámit se s poznatky vzdálenějších oborů, které je mohou podstatně narušit, popřípadě i vyvrátit. V oboru globálních klimatických změn najdeme takových rozporů víc než dost, jak ostatně vyplývá i z Dysonových heretických myšlenek.

Abychom si celou záležitost přiblížili, porovnejme některé modelové scénáře se skutečnými doklady, které máme již dnes k dispozici. Tak média barvitě líčí chmurný osud ledních medvědů, až se oteplí Arktida, významný zoolog Tim Flannery předpovídá, že oteplení o pouhé 2 °C ročního průměru může vyvolat vyhynutí až jedné třetiny druhů fauny (viz recenzi jeho knihy Měníme podnebí – Minulost a budoucnost klimatických změn, Vesmír 87, 491, 2008/7). Jak se ale tyto představy jeví v konfrontaci se čtvrtohorním klimatickým cyklem? V mírném pásmu severní polokoule kolísaly roční průměry teplot mnohokrát v rozmezí 10 °C a modely z rozboru vrtů v grónském ledovci počítají s překotným vzestupem teplot až o 8 °C ročního průměru během jednoho či dvou století na počátku doby poledové. Nálezy fosilní fauny i flóry sice dokládají rychlý nástup a šíření teplomilných druhů, při němž však nedošlo k žádné katastrofě. Podobně je tomu s výkyvy mořské hladiny o 120 m i více. Vžité představy namnoze obrážejí skutečnost, že i věda někdy podléhá určité módě. Ukazují to běžně přijímané názory o poslední době ledové v našem prostoru, které vycházejí z periglaciálních jevů 1) a líčí naši krajinu jako polární tundru na věčně zmrzlé půdě. Přitom hlavní pleniglaciální formací, jež je doložena přečetnými fosilními nálezy i rozborem sedimentů, byla u nás sprašová step – prostředí sice velmi drsné, avšak zcela odlišné od tunder vysokého severu.

A tak můžeme plně souhlasit s Dysonem, že hereze ve vědě je dnes třeba jako soli, neboť jen tudy vede cesta k hodnověrné představě o minulosti i k jejímu odkazu dnešní době a také k hluboké pravdě, že model zůstává vždy jen modelem. Může odhalit některé vztahy a poskytnout inspiraci, ale nikdy nenahradí věcné doklady.

Poznámky

1) Periglaciální jevy jsou jevy vzniklé nebo probíhající v blízkém okolí ledovce, pleniglaciál je vrcholný glaciál.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Klimatologie

O autorovi

Vojen Ložek

RNDr. Vojen Ložek, DrSc., (*1925) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., se zabývá geologií kvartéru. Věnuje se též malakozoologii a přednáší na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Z jeho knižních publikací připomeňme alespoň: Příroda ve čtvrtohorách (Academia, 1973), Zrcadlo minulosti (Dokořán, 2007).
Ložek Vojen

Doporučujeme

Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...
Paradoxní příběh paradoxu obezity

Paradoxní příběh paradoxu obezity uzamčeno

Petr Sucharda  |  7. 7. 2025
Obezita představuje jednu z nejzávažnějších civilizačních chorob, jejíž důsledky zasahují do téměř všech oblastí lidského zdraví. Její definice...