Život v poklusu

Pro život v 21. století je charakteristické vzrůstající tempo. Nic nestíháme. Odrážejí to i přirovnání používaná k vyjádření významu „rychle“. Kdysi bývalo „rychle“ mnohem „pomalejší“. U J. Jungmanna (1837) najdeme „rychle“ vyjádřené coby se tři otčenáše pomodlil (3 minuty). U F. Š. Kotta (1880) už je to jen coby se otčenáš pomodlil (1 minuta) a kupříkladu G. Preissová použila v románu „Ideály“ (1889) kuriózní co by se půl otčenáše pomodlil (půl minuty). Že si dělám legraci? Máte pravdu, jistě byste našli mnohé příklady, které z naznačeného schématu vybočují. Přesto však existenci celkového trendu nepopřete.

I lidová rčení zkracují vymezený časový interval. Od než napočítá deset (10 vteřin) přes než napočítá tři až k co by řekl jedna, popř. než bys řekl švec (Naše řeč 90, 221, 2007/4), na to tata, co by dup (půl vteřiny).

Vezmeme-li v úvahu vyjádření významu „pomalu“, překvapí nás, že některá soudobá „pomalu“ jsou ve skutečnosti rychlejší než stará „rychle“. Jen co noha nohu mine sice znamená pomalu, líně, ale ať dělám co dělám, pomaleji než za vteřinu to nedokážu. Když se někdo táhne jak smrad, má být úplně neuvěřitelně pomalý, přitom pach připálených brambor pronikne z kuchyně do ložnice v cuku letu.

Dnes už není dost rychlé ani přirovnání utíká coby s telegramem, které uvádí ve své sbírce lidových rčení J. Zaorálek (1947). Žijeme v poklusu, na rčení nezbývá dech. Esemeska dojde dřív, než vyslovíte „co by dup“.