Nový příběh o smutném konci gigantického paroháče

Čtvrtohorní veledaněk Megaloceros giganteus se pyšnil parožím nevídaných rozměrů: největší exempláře měly rozpětí 3,6 m a hmotnost téměř 40 kg. Žil v Eurasii od Irska až po Bajkal a vymřel na konci poslední doby ledové. A právě jeho mohutná ozdoba i náhlé zmizení v relativně nedávné době svádějí k vymýšlení barvitých teorií o jeho zániku. Mělo se za to, že oteplování klimatu na konci pleistocénu způsobilo podvýživu veledaňků, kteří pak své paroží už zkrátka neunesli. Další vysvětlení poukazovalo na rozrůstání a zahušťování lesa během zvlhčení a oteplení podnebí na konci doby ledové. Velké parohy mohly bránit veledaňkům v pohybu mezi stromy, a proto se nedokázali chránit před dravci, kteří pak způsobili jejich vyhynutí. Představa, jak smečka vlků zaživa trhá posledního veledaňka Megaloceros giganteus, který se zaklínil mezi kmeny v hustém lese, je jistě působivá, ovšem zřejmě naprosto mylná.

Američtí biologové Cedric O’Driscoll Worman a Tristan Kimbrell nyní zjistili, že obrovské paroží hrálo v příběhu vymření tohoto veledaňka úlohu zcela podřadnou či spíše vůbec žádnou. Parohy totiž měli, jak už to tak u jelenovitých kopytníků bývá, pouze samci. A ti představují u polygynních druhů (těch, kde se jeden dominantní samec páří s více samicemi) to méně potřebné pohlaví. Pouze několik nejsilnějších jelenů si uzurpuje stádečka laní, méně úspěšní jedinci zůstávají na ocet. Worman s Kimbrellem se zdráhali uvěřit, že by problémy s parožím snadno nahraditelných samců způsobily vyhynutí celého druhu. Vydali se pátrat po jiných příčinách vymření veledaňků. Jejich zjištění jsou z hlediska dosavadních teorií poměrně překvapivá, ovšem zároveň velmi pravděpodobně správná.

Nejprve ukázali, že se velikost parohů může i během krátké doby snadno měnit. Jestliže nastaly nepříznivé podmínky, veledaňkům nic nebránilo při nedostatečné výživě zmenšit velikost těla a ještě výrazněji zeslabit své ozdoby. Podobný úkaz nastal třeba u ostrovních forem jelenů lesních (Cervus elaphus). Obecně platí, že sexuálně selektované znaky, mezi něž patří i jelení paroží, se během evoluce mění snadněji než cokoliv jiného. Badatelé se dále zaměřili na pohlaví, které je pro udržení populace jelenů důležitější, tedy na samice. Studiem fosilního materiálu a reprodukčních parametrů současných druhů jelenů došli k závěru, že i poměrně mírné omezení potravní nabídky způsobí výrazný pokles rozmnožovacího potenciálu, a tedy i pokles početnosti populace. Oteplení klimatu zřejmě připravilo samice o část kvalitní výživy, což vedlo k poklesu jejich reprodukční schopnosti a v konečném důsledku k vymření tohoto druhu koncem poslední doby ledové.

Jak vidíme, pohádka o vymření veledaňků se bez obřích parohů obejde. Evoluční ekologie tak ztratila jeden ze svých pikantních příběhů, naštěstí jí zůstává ještě dostatek jiných, které se na rozdíl od tohoto více blíží pravdě. (Oikos 117, 1397– 1405, 2008)