Jak posílit bezpečnost dodávek plynu

V průběhu prosince minulého roku jsme všichni, kdo pracujeme v plynárenství, ale i ti, pro které je plyn palivem ve výrobě, sledovali jednání mezi ruským Gazpromem a ukrajinskou firmou Naftagaz. Nervozitu vyvolával fakt, že Ukrajina neuhradila dluhy za odběr v hodnotě převyšující 2 miliardy dolarů, a navíc odmítala jakékoliv cenové nabídky za plyn pro rok 2009. Bez ohledu na nejistotu jsme s předsedou představenstva RWE Transgas, a. s., Martinem Herrmannem při jednání svolaném MPO ČR na 22. prosince 2008 všechny ujišťovali, že to nemusí být tak vážné. K určité krizi dodávek plynu přes Ukrajinu může dojít, ale může to proběhnout tak jako v zimě 2006 / 2007 (kdy mírně klesly tranzitní objemy, které již tenkrát Ukrajina odebírala bez souhlasu Gazpromu). Jenže jsme se hluboce mýlili. Krize propukla 7. 1. 2009 v rozměrech, o kterých ani největší pesimisti neuvažovali. Ve 3 hodiny ráno předávací stanice Lanžhot hlásila, že žádný plyn do ČR neproudí.

Ukrajina dostala téměř celý Balkán, Maďarsko, Slovensko, Rakousko i nás do situace, že najednou plyn nebyl tou jistotou, na kterou jsme si všichni za 40 let dodávek z Ruska zvykli. V době, kdy se Ukrajina snaží integrovat do evropského společenství, porušila veškeré mezinárodní smlouvy a bez ohledu na krutou zimu nedovolila tranzit ruského plynu, který navíc pro svoje potřeby odcizovala. Cituji ministra průmyslu Slovenské republiky pana Ľubomíra Jahnátka: „Ukrajina si řešila svoje vnitropolitické zájmy na úkor ostatních zemí Evropy a bylo jim jedno nejen, že trpí ekonomika těchto zemí, ale také že lidé žijící v těchto zemích mrznou.“

V současné době jsme svědky bouřlivé debaty na téma jak se vyhnout těmto problémům, jak obejít Ukrajinu, ale také (což je skutečně paradoxní) jak se zbavit závislosti na dodávkách plynu z Ruska. Různých úvah „léčitelů“ jak toto řešit je mnoho, a proto se pokusím názory a návrhy usměrnit fakty.

Gazprom a světové plynárenství

• K roku 2007 má Gazprom podíl na světových zásobách 16,3 %, jde o 47,65 trilionu m³ plynu.

  Pro srovnání:

  – Blízký východ (Írán, Katar) kolem 73 trilionů,

  – centrální Asie (Turkmenistán, Kazachstán, Uzbekistán a Ázerbájdžán) dohromady 14 trilionů,

  – Asie včetně Austrálie a N. Zélandu 14,8 trilionu,

  – Afrika 14,18 trilionu,

  – Severní Amerika 7,98 trilionu.

• Těžba plynu ve světě v roce 2007: Gazprom 548,6 miliardy m³, Severní Amerika 779 miliard, celá Evropa 293 miliard, Blízký východ 355 miliard a země střední Asie 161 miliard.

Gazprom a Evropa

Gazprom je největší dodavatel zemního plynu do Evropy a ta je jeho největším spotřebitelem. Podívejme se na evropskou spotřebitelskou strukturu blíže, konkrétně rozdělme státy do několika skupin s různou závislostí na ruském zemním plynu:

1. 95–100 % Finsko, Slovensko, Srbsko, Řecko,

2. více než 80 % ČR a Bulharsko,

3. více než 60 % Rakousko, Maďarsko a Turecko,

4. více než 40 % Německo a Polsko,

5. do 30 % Rumunsko, Francie, Itálie, Belgie, Norsko a Velká Británie.

Je zřejmé, že řešení dnešní situace je nutno hledat v cestách zajišťujících energetickou bezpečnost spotřebitelských zemí Evropy. Podle všeho existují asi tři cesty k snížení rizik tranzitu přes Ukrajinu:

1. Výstavba nových plynovodů: Jamal, Severní potok, Jižní potok, Nabucco.

2. Účast v další výstavbě podzemních zásobníků plynu v Evropě, kde jsou příkladem Rakousko, Německo, Lotyšsko a Velká Británie.

3. Budování terminálů na zkapalněný plyn.

Jak vypadá analýza spotřeby plynu v Evropě do roku 2030? Vezměme jako základ rok 2005, kdy byla celková spotřeba v 25 zemích EU 470 miliard metrů krychlových. Podle předpokladu expertů EU by se měla spotřeba dostat do 2030 na 530–605 miliard (což ukazuje na průměrný roční růst více než 1 %, přičemž v letech 2005–2015 se předpokládá růst menší než 1 %).

Pokud vezmeme v úvahu prognózu těžby plynu v zemích EU do roku 2030 v hodnotě 194–240 miliard, bylo by nutné dovážet 365–411 miliard.

Současná kapacita terminálů pro zkapalněný plyn by povolila příjem zkapalněného plynu do 25 miliard za rok, ale přihlédneme-li na výrobní možnosti zkapalňování, počítejme jen s objemem do 9 miliard za rok. Vzhledem k rostoucí aktivitě výstavby nových terminálů a také výrobních kapacit lze předpokládat možnosti dovozů zkapalněného plynu v objemech do 90 miliard s tím, že ruský podíl by mohl činit 28 miliard za rok.

Na základě dohod uzavřených Gazpromem (včetně těch prodloužených) lze předpokládat, že export ruského plynu (a uvažujme v této analýze i nadále jen pro 25 zemí EU) se bude pohybovat do roku 2030 v rozmezí 182– 184 miliard metrů krychlových.

Historie a budoucnost

Co vzniklo za 15 posledních let a co lze očekávat za dalších 5 let? Podívejme se, jak vypadala plynárenská mapa Evropy před 15 lety a jak by měla vypadat k roku 2012 / 2013.

Jamal – Evropa

Gazprom v roce 1992 začal propracovávat myšlenku nového exportního plynárenského koridoru. Předpokládalo se, že surovinovou základnou bude naleziště na poloostrově Jamal, s jednou linií přepravující okolo 32,9 miliardy za rok (po uvedení druhé linie by se přepravoval dvojnásobek objemu). To byl první krok Gazpromu, který vedl k snížení tranzitní závislosti na Ukrajině.

V roce 1993 byly podepsány mezivládní dohody týkající se realizace projektu Jamal – Evropa s Běloruskem a Polskem, v roce 1994 německá firma WINGAS přistoupila ke stavbě a již v roce 1997 němečtí spotřebitelé získávali z plynovodu první plyn.

Koncem 1999 byl plynovod Jamal – Evropa uveden do provozu a v dalším roce jím proteklo okolo 14 miliard metrů krychlových. K roku 2005 se předpokládalo, že plynovod bude pracovat v plné kapacitě a v 2010 bude realizována i druhá etapa o celkové kapacitě 65,7 miliardy za rok.

Ve skutečnosti se první linie plynovodu dostala na plánovanou kapacitu až v roce 2007. Jak ukázala nedávná krizová situace, urychlená realizace Jamalu II může být pro nás i pro ostatní země EU prvním řešením problému s tranzitem přes Ukrajinu.

Severní potok

Plynovod po dně Baltského moře dlouhý přes 1200 km spojí Rusko a Německo. Povede z Vyborgu do Greifswaldu. Předpokládá se položení dvou linií s celkovým objemem dodávek 55 miliard krychlových metrů plynu za rok. Předpokládaná cena – kolem 7,5 miliardy eur. Dodávky by měly začít již v roce 2011.

V konsorciu Nord Stream AG má Gazprom 51 %, Ruhrgas a Wintershall po 20 % a koncem r. 2007 do konsorcia vstoupila holandská firma Gasunie, která vlastní 9 %. Projekt Severní potok ukazuje, že jde o širokou evropskou spolupráci.

Hlavními kupujícími organizacemi z první linie plynovodu Severní potok bude Wingas (9 miliard), Gazrpom GMT (4 miliardy) E.ON Ruhrgas (4 miliardy), Gas de France (2,5 miliardy) a dánská firma DONG Energy (1 miliarda). Pro zajištění dodávek v Evropě budou v Německu postaveny dva plynovody – OPAL (480 km) a NEL (370 km). Oba půjdou z Greifswaldu, OPAL ze severu na jih a NEL směrem na Brémy.

Přestože tento plynovod je pro Evropu do budoucna prioritní, má i řadu odpůrců. Jde o řadu funkcionářů z Evropského parlamentu, ale také o pobaltské země a Polsko. Vše je ale v rukou nás Evropanů, abychom si prosadili tu nejrozumnější cestu, jíž je realizace projektu. Navíc plynovod Gazela, který půjde přes území ČR a je napojen na OPAL, pro nás představuje určitou záruku bezpečnosti dodávek.

Jižní potok

Realizace projektu zvyšuje energetickou bezpečnost evropského trhu. Nejde jen o diverzifikaci dodávek a snížení závislosti na tranzitní Ukrajině, ale také o rozšíření strategické spolupráce se Srbskem a vztahů s italskou ENI. Italský trh, pokud nebudeme počítat Rusko, je třetí největší po Velké Británii a Německu.

Jižní potok začíná na ruské straně (stejně jako Modrý potok zásobující Turecko) v kompresní stanici Břehová a po mořském dně doputuje až do bulharské Varny. Po dně moře půjde 900 km, maximální hloubka bude 2000 metrů, projektovaný objem první linie má být 30 miliard m³. Z Bulharska půjde severní větev přes Srbsko, Maďarsko do střední Evropy, jižní přes Albánii a Řecko do jižní Itálie. První dodávky plynu začnou proudit po roce 2013.

K projektu se přihlásily Itálie, Bulharsko, Srbsko, Maďarsko, Řecko a Slovinsko. Proti tomuto projektu prosazují některé členské země EU projekt Nabucco.

Nabucco

Dosud popsané projekty – Jamal II, Severní a Jižní potok – jsou kontrolované Gazpromem a mají zajištěný plyn. Kdo ale může dodávat plyn do plynovodu Nabucco? Kazachstán ne, ten podepsal dlouholetý kontrakt na dodávky plynu s Ruskem. Také Turkmenistán svoje kapacity prodal v rámci dlouhodobého kontraktu Rusku. Uzbekistán kromě spolupráce s Ruskem staví plynovod do Číny a je logické, že to jednou bude jejich hlavní partner.

Projekt byl několikrát odložen (na rok 2009, potom na 2011 a nyní se hovoří o roce 2013). Operátory projektu jsou turecký Botas, bulharský Bulgargaz, rumunský Transgaz, maďarský MOL, rakouský OMV a nedávno se připojilo RWE AG. Víme, že hlavním problémem projektu je plyn. V době vzniku v roce 2004 se plánovalo obejít Rusko z Turecka do Rakouska při délce plynovodu 3,3 tisíce km, s předpokladem dodávek íránského plynu. Jakmile ale vznikl problém s íránským jaderným programem, došlo ke změně v orientace na Ázerbájdžán. Bez ohledu na otevření naleziště v ŠachDeniz byl v zemi nedostatek plynu. Ještě v roce 2007 dovážel Ázerbájdžán plyn z Ruska, rok 2008 byl první, kdy má určitý přebytek. Bez ohledu na všechny velmi optimistické varianty v roce 2020 může Ázerbájdžán dobývat maximálně 40–50 miliard, s exportním výhledem maximálně 20–30 miliard. Považujme však tyto údaje za optimistické.

Vedení EU začalo jednat s Irákem, kde se našla možnost kolem 5 miliard z naleziště Akkaz (nedaleko Sýrie) a prezident Turkmenistánu přislíbil prověřit možnost do 10 miliard za rok. Bez Íránu a nejasné prognózy Ázerbájdžánu máme tedy nejasných 5 miliard z Iráku a nejasných 10 miliard z Turkmenistánu. Ekonomičnost plynovodů vychází kolem 25–30 miliard ročně.

A jaký plán má EU?

V roce 2012 začít s 30 miliardami a k roku 2030 dosáhnout 60 miliard metrů krychlových. Jednou z cest je jednání s nejdůležitějším zdrojem plynu pro Evropu, a tím je Rusko. V úvaze jsme se dotkli jedné možné cesty jak posílit bezpečnost dodávek plynu.