Expedice Gilf Kebir 2008

Zdá se, že expedice Gilf Kebir 2008 právě vrcholí. Všech se zmocňuje viditelné vzrušení. Vždyť cestou jsme překonali stovky kilometrů liduprázdné pouště a skrývali se před zraky súdánských banditů. Nehledě na stovky hodin předodjezdových příprav a spoustu byrokratických průtahů. Teď je cíl blízko, blíž, ještě blíž! A je to tady: teprve nedávno objevená a dosud pořádně nezdokumentovaná jeskyně s neolitickými kresbami a rytinami. Všech devět členů výpravy strne v němém úžasu. Ohromná skalní galerie čítá na stovky scén s kresbami lidí a zvířat, jaká tady žila naposled před tisíciletími. Před očima se nám odvíjejí příběhy, které mají kořeny ještě kdesi hluboko v paleolitickém světě a vedou až k vyspělým civilizacím starého Egypta. První česká vědecká expedice do jednoho z nejzapadlejších koutů naší planety je u cíle. Ani jsme nestačili setřást první dojmy a vytáhnout zápisníky, když tu náhle za skaliskem zarachotí řada motorů. A už k nám pomalým krokem postupuje šňůra postav. Nejsou to bandité? Přelud, nebo mámení? Nikoliv. Vyklube se z toho skupina asi dvaceti francouzských důchodců v šortkách a teniskách. Jen letmo nás pozdraví a už si na mobilní telefony i malé foťáčky berou, co jim po právu náleží. Asi to po cestě taky neměli jednoduché. Jsou viditelně znaveni a někteří jen těžko zakrývají rozpaky. V patách je jim turistický průvodce z Káhiry, pravý opak egyptských feláhů. Asi dvacetiletý floutek v značkovém oblečení s drzým výrazem ve tváři. Pyšný pocit vítězství a objevitelské romantiky je ten tam. „Magnifique!“

Střih. V myšlenkách se vracím o rovné tři roky nazpátek, na druhý konec světa. Rovníkové vody Tichého oceánu, ostrov Santa Cruz, Galapágy. Stejný pocit divočiny a uspokojení z dobrodružného triumfu. Naše mezinárodní expedice právě odpočívá po náročné dřině. V sopečných kráterech jsme pátrali po usazeninách, které by mohly objasnit dějiny rostlinných invazí na tomto vzdáleném tropickém souostroví. Teď jsme na mořském břehu a na kamenech se tu vyhřívají skupiny podmanivě šeredných mořských leguánů. Tyhle asi sáh dlouhé obludy mám ve zvláštní oblibě. Vískám je na černé vrásčité kůži. Očividně se jim to líbí a všelijak nastavují citlivá místa. Nahrazuji jim tak potěšení, jaké obvykle poskytují Darwinovy pěnkavy se zobákem uzpůsobeným k pojídání staré, oloupané pokožky. Když v tom se rozhrnou pichlavá křoviska a přímo přede mnou se objeví pihovatá tvář jakéhosi amerického výrostka v polovojenském mundúru a se žlutým šátkem kolem krku. „It’s prohibited! Don’t touch!“

Vítejte ve světě spektáklu!