100 let po katastrofě na sibiřské Tungusce

Právě včas, ve chvíli stoletého výročí tunguské události, vychází v Mladé frontě knížka geologa, diplomata a spisovatele Jiřího Jiránka. Všimněte si, že říkáme „událost“, protože nebylo dosud stoprocentně dokázáno, co způsobilo všechny ty jevy, ke kterým došlo po půlnoci 30. června 1908 v sibiřské tajze. Nebyla to událost zanedbatelná, zem se otřásla, což potvrdily stanice i v Evropě, ozval se rachot slyšitelný až do vzdálenosti přes 1000 km, velká ohnivá koule přeletěla po obloze, v tajze byly pokáceny stromy na ploše 15 000 čtverečných kilometrů, větrná smršť a magnetická bouře se přehnaly Evropou. Stříbřitá oblaka přeletěla přes půl světa, mimořádně červená obloha se objevila i nad Amerikou. A to vynecháváme věrohodnější i méně věrohodná svědectví místních Evenků a atraktivní, i když nedoložené zprávy nejen v irkutských novinách, ale i v tisku na celém světě. Dočteme se ovšem o senzačních pozorováních, přemrštěných údajích i výmyslech. Kupodivu docela věrohodně vypadá zpráva o tom, že 650 km od údajného centra události málem vykolejil transsibiřský expres, protože strojvedoucí stačil jen tak tak zastavit před ohnutými kolejnicemi (doba by odpovídala, ale skeptik právem namítne, že koleje mohlo ohnout něco docela jiného). Co se to vlastně stalo?

Kniha zachycuje sto let divadelní scény, na které se odvíjejí snahy vědeckého řešení problému, nabídky serióznějších a méně seriózních hypotéz i spekulací a fantazií. Je to učebnice metod přístupu k problémům geologie, geofyziky, biologie a vědám o vesmíru. Je to důkaz toho, jak fantastové dokáží polopravdami, nepravdami a výmysly oblbnout čtenáře. Mám na mysli třeba Kazanceva s jeho výbuchem kosmického korábu z Venuše. Jeho „důkazy“ o atomovém hřibu a ozáření místních Evenků jsou výmyslem! Avšak zpět k solidnímu přístupu: Co jiného mohlo přispět k řešení než terénní výzkum? Od slavné Kulikovovy výpravy v roce 1921 navštívilo oblast na 20 expedic, po roce 1991 i zahraničních a mezinárodních. V roce 2003 dokonce výprava nadšenců z Čech, jejíž vedoucí napsal do této knížky pár řádek a poskytl pěkné barevné fotografie. Co expedice hledaly a nalézaly, popřípadě co nenašly? Nikdy nebyl nalezen kráter, ani v předpokládaném epicentru impaktu, ani v okolí, ani v lese, ani pod jezerem a močálem. Nalezeny byly magnetické kuličky i mikrotektity. Pokud jsou v půdě, bylo těžké dokázat, že nejde jen o přirozený spad kosmického prachu. I v pryskyřici stromů jsou taková tělíska, což už za jeden z řetězů důkazů pádu tělesa bylo možné považovat.

Devadesátá léta, to již byly výzkumy veskrze moderní. Zpracovala se stratigrafie močálových sedimentů pomocí radioizotopu uhlíku, zkoumaly se letokruhy stromů, a hlavně se v pryskyřici hledaly typické kosmické prvky jako iridium s platinoidy. Bylo jich nalezeno dost, aby to podpořilo představu pádu mimozemského tělesa. Jenže jakého? Železného meteoritu zřejmě ne, kamenného pravděpodobně ano. Komety? Těžko říci!

Konferencí, u nichž byla tato událost hlavním jmenovatelem, bylo několik, v roce 1996 v italské Bologni, roku 1999 v Krasnojarsku, 2001 v Moskvě. Nových objevů bylo málo, omílalo se staré a místo měly i typické spekulace o černých dírách a antihmotě. Jistěže se vyskytly výjimky, třeba nálezy mimořádného množství mikrotektitů, tj. impaktních skel. Ne všude, pouze v mraveništích. Oponenti impaktu ovšem tvrdí, že za to mohou mravenci, kteří se libují v lesklých předmětech. A nejde nakonec o fulgurity, vzniklé zesklovatěním zeminy úderem blesku?

Oživením byla i revokace některých podobných událostí, kterým můžeme říkat „minitunguské“. Známy jsou třeba z Austrálie, Hondurasu i severoamerického Colorada. Jisté ovšem je, že tunguská událost již zakotvila v systému programů výzkumů zabývajících se střety mimozemských těles se Zemí a je známa pod zkratkou TCB (Tunguska Cosmic Body). Zcela právem, pokud totiž mají modely pohybu tělesa pravdu, stačil rozdíl pouhých čtyř hodin a byl by zničen St. Petěrburg i s širokým okolím.

Stále se objevují i jiné výklady tunguské události.

Autor knížky se v zájmu objektivity zmiňuje i o nich. Třeba o možnosti rychlého tektonického pohybu, doprovázeného optickými, zvukovými i jinými efekty. Nebo o výbuchu ropy a plynu. I kryptovulkanizmus je podezřelý, podobně jako u některých geologických „kacířů“ při výkladu vzniku zřejmých impaktních kráterů, třeba Barringerova v Americe nebo Riessu v Německu.

Jaká je situace dnes, kdy jsme Tunguskou trochu unaveni a mnozí tunguskou událost považují za příliš zprofanovanou? Díky Jiránkově knize se seznámíme s tím, k čemu pravděpodobně na Tungusce došlo a jaké jsou naděje na další objevy. Autor je ohleduplný i k fantastům, i když ctí vědecké metody výzkumů.

Přiklání se k představě nejpřijatelnější, o kterou jde, zde neprozradíme, i když uhodnout ji není těžké.

V knížce jsou i vědecky náročné pasáže podány srozumitelně, to autora též ctí. Vytknout mu můžeme chybné psaní „tunguzský“ místo správného „tunguský“, částečnou omluvou může být, že se této chyby dopouštějí i jiní.