Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Kulturní památky a turismus

 |  10. 12. 2009
 |  Vesmír 88, 830, 2009/12

UNESCO, jedna ze čtrnácti mezistátních odborných organizací OSN, vyjádřilo ve své Úmluvě z roku 1972 obavy z narůstajícího ohrožení světového kulturního a přírodního dědictví. Pojmenované nebezpečí přitom nespočívalo pouze v přirozeném rozkladu materie v průběhu času, ale také v hrozbě způsobené člověkem, tedy společenskými a hospodářskými změnami, které se výrazně negativně projevují na historických památkách stejně jako na přírodních celcích.

K tomu, aby bylo toto jedinečné kulturní a přírodní dědictví účinně ochráněno – to znamená konzervováno, prezentováno a trvale zachováno pro budoucí generace – byl deklarován systém několika pravidel. První z nich definuje snahu, aby jedinečné památky minulosti měly svou funkci i v životě současné společnosti. Jde o poněkud vznosnou formulaci, jejíž konkrétní naplnění není v praktické rovině vždy snadné nalézt. Historické monumenty, soubory budov a cenné lokality mívají zpravidla jiného společného jmenovatele, a tím bývá turismus. Pro snazší ilustraci tohoto novodobého fenoménu lze zvolit dva příklady památek UNESCO z Peru.

Starověké město Caral se rozkládá v širokém údolí řeky Supe, na pomezí vyprahlé pouště a příkře se zdvihajících svahů And. Kdysi pustá lokalita, zavátá pískem, se v uplynulých letech stala předmětem intenzivního archeologického průzkumu, z nějž vyplynula neočekávaně pozoruhodná zjištění. Pod pískovými vrcholky byly totiž zaváty starověké pyramidy datované do období 3000 let před naším letopočtem, což je řadí mezi nejstarší doklady lidské civilizace vůbec. Pod nánosy písku zde byly odhaleny monumentální struktury pyramidálních objektů s ojedinělými kruhovými prostranstvími, která patrně sloužila sakrálním funkcím, ale také aristokratické rezidence a náznaky obydlí obyčejných členů společenství.

Naopak ve výšce 2430 m n. m. se několik staletí skrývalo zarostlé v džungli Machu Picchu. Památku, dnes již proslulou, objevil víceméně náhodou v létě 1911 Hiram Bingham, archeolog z Yaleovy univerzity. Přestože je Machu Picchu známé již téměř sto let, přesný význam vyspělého inckého osídlení v horském sedle z 15. století není stále jednoznačně interpretován. Funkční neurčitost však tomuto jedinečnému komplexu staveb v působivém přírodním panoramatu neubírá vůbec nic na atraktivitě.

Machu Picchu i Caral spojuje jejich zanesení do seznamu kulturního (v případě Machu Picchu i přírodního) dědictví UNESCO. Co jeden záznam v prestižním indexu znamená, dokazuje právě prosté srovnání obou lokalit. Zatímco na Machu Picchu již několik desetiletí pulzuje vyspělá turistická infrastruktura, Caral se teprve pomalu probouzí k dalšímu „životu“.

Přestože prvořadé peruánské pamětihodnosti jsou v majetku státu, přidružený turistický servis se nalézá v soukromých rukou. Stát chrání autenticitu, genia loci, za nímž míří tisíce návštěvníků. Jejich potřeby ale pochopitelně nejsou jen duchovního charakteru, a proto se na památky nabaluje turistický průmysl ve svých nejrozmanitějších projevech. V jistém momentu nastává okamžik, kdy se z turisty stává jednotka izolovaná od skutečného prostředí dané lokality. Proto turisté směřují na Machu Picchu speciálním vlakem, jehož ceny umožní jízdu skutečně pouze zahraničním cestovatelům. V cílové stanici pak navazuje zcela cizorodé kulisovité městečko, jehož jedinou funkcí je saturovat turistické potřeby.

V Caralu naopak přichází s prvními návštěvníky iniciační fáze turismu, kdy místní obyvatelstvo teprve zjišťuje možnosti, které se zde otevírají. Zatím se alespoň snaží zpevnit přístupové komunikace, což je aspekt, který bezpochyby prospěje i jim samotným. Co bude následovat, si však asi nedokáží představit.

Oproti původním ochranářským záměrům proto logo UNESCO mívá leckdy kontraproduktivní dopad. Zatímco samotná památka bývá náležitě konzervována a prezentována veřejnosti, její okolí je vydáno napospas negativním projevům masového turismu. A potom zůstává otázkou, jakou roli v rámci společenství vlastně památka sehrává.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Architektura
RUBRIKA: Architektura

O autorovi

Vendula Hnídková

Mgr. Vendula Hnídková, Ph.D., (*1978) je historička architektury. Absolvovala dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně a doktorské studium na VŠUP v Praze. Působí v Ústavu dějin umění AV ČR, v. v. i., a je autorkou knih Pavel Janák – Obrys doby a Národní styl. Kultura a politika.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné