Kuřecí steak není samozřejmost

Kokcidie – stejně jako ostatní paraziti – provázejí člověka i zvířata odedávna. Jejich hlavní strategií je úspěšné přežívání a zachování druhu. K tomu využívají své hostitele, a proto není pro ně výhodné, aby je hromadně zabíjely.

Podmínky pro intenzivní rozmnožování kokcidií vznikly až zavedením velkokapacitních chovných zařízení. Vysoká hustota chované drůbeže, intenzivní růst brojlerových kuřat spojený se špatným vyzráváním imunitního systému, zvýšený sociální stres a další faktory podporují agresivní průběh infekce a vysokou úmrtnost. Kokcidióza drůbeže se ve velkochovech stala onemocněním s velice závažnými ekonomickými dopady. Odhad ročních celosvětových výdajů s ní spojených je 1,5 miliardy amerických dolarů. Hlavním prostředkem proti kokcidióze je prevence pomocí chemoprofylaxe antikokcidiky, vakcinace a imunomodulace. Důležitou úlohu hraje optimalizace stájových podmínek, vznešeně řečeno chovný management.

Léčba

Začátkem minulého století používali farmáři proti drůbeží kokcidióze sirný květ a různě připravené frakce z kravského mléka. Od čtyřicátých let se začaly v boji proti kokcidióze používat sulfonamidy, které později nahradily látky různé chemické struktury – antikokcidika. Do konce 20. století jich bylo vyvinuto mnoho a dají se rozdělit do dvou skupin:

• Chemicko-syntetická antikokcidika s různými specifickými účinky na životní cyklus kokcidií. Jde například o inhibitory enzymů, kompetitivní antagonisty vitaminů nebo přerušovače toku elektronů.
• Polyetherová ionoforní antikokcidika – ovlivňují transmembránový pohyb kationtů, což způsobí osmotickou nerovnováhu v buňkách. Tento mechanismus umožní malému množství parazitů dokončit životní cyklus, vznikne slabá infekce, která stimuluje imunitní systém. Další důležitou vlastností ionoforních sloučenin je inhibice růstu anaerobních bakterií, která omezuje nekrotické záněty střev u drůbeže, působené bakteriemi Clostridium perfringens.

Očkování

Vakcinace je typ profylaktické imunizace nízkou dávkou živých nebo usmrcených patogenů, které pomocí svých antigenních znaků navodí specifickou ochrannou imunitní reakci. Nověji se používají pouze určité izolované molekuly proteinů či nukleových kyselin. U eimerií bylo před více než 60 lety zjištěno, že kuřecí imunitní systém lze takto aktivovat pro účinný boj s infekcí. Navození ochranné imunity proti kuřecím kokcidiím je druhově specifické a začíná po dvou až třech infekcích nebo po průběhu stejného počtu životních cyklů parazitů. Vzhledem k tomu, že se dosud nepodařilo najít spouštěcí mechanismus pro tvorbu imunity pomocí usmrcených antigenů, všechny dosavadní vakcíny používají živé parazity. Způsob vakcinace proti kokcidióze byl do detailů propracován, komercializován a dnes se používají dva základní druhy:

• Živé virulentní vakcíny. Byly vyvinuty dříve, obsahují limitované dávky plně virulentních kmenů kokcidií. Jejich hlavní nevýhodou je to, že uvádějí do prostředí plně virulentní parazity, kteří se občas vymknou kontrole a vyvolají klinické onemocnění. Hojně se používají v USA a Kanadě, na území EU je jejich aplikace zakázána.
• Živé oslabené (atenuované) vakcíny. Obsahují linie kokcidií, u nichž byla laboratorně snížena patogenita, a nezpůsobují proto vážné poškození střevní tkáně. Schopnost navodit imunitu je však zachována, a tím vzniká bezpečnější a k prostředí šetrnější alternativa virulentních vakcín.

Živé vakcíny se podávají v pitné vodě či gelu, nebo se jimi vylíhlá kuřata sprejují. Pokud jsou sterilní a neobsahují toxické konzervanty, lze je injektovat do vajec krátce před vylíhnutím kuřat. Z dosud uvedených kokcidiálních vakcín se vymyká podjednotková kokcidiální vakcína, která obsahuje pouze jeden izolovaný antigen z gametocytů E. maxima. Touto vakcínou se opakovaně parenterálně vakcinují nosnice, jejichž potomstvo je chráněno maternálními protilátkami (IgY) přenesenými do vajec. Nevýhodou takové vakcinace je poměrně krátká doba účinné ochrany kuřat po vylíhnutí a obecná neschopnost všech živočichů vytvářet si trvalou imunitu proti kokcidióze. K udržení trvalé vysoké imunity potřebují všechny napadané organismy neustálý kontakt s kokcidiemi. Ten může být po poklesu maternálních protilátek zprostředkován opět pouze viruletními kokcidiemi z prostředí, a proto stále přetrvává riziko, že při případném poklesu imunity vznikne klinická kokcidióza.

Posílení imunitního systému

Imunomodulace je podpora nespecifické složky imunity, při níž se využívá řady látek, které se přimíchávají do krmných směsí. Jde především o komplexní přírodní polysacharidové látky získané z hub a vyšších rostlin, jež se používají v tradičních východních medicínách. Dále to jsou izolované látky přírodního původu (vitamin A, betain, CpG oligonukleotidy, ω-3-mastné kyseliny a NK-lyzin). Mezi imunomodulátory se také řadí probiotické preparáty na bázi mikroorganismů rodu Lactobacillus a Enterococcus. Používání imunomodulátorů pro prevenci kokcidiózy je zatím spíše alternativou či doplňkem dalších uvedených postupů.

Problémy s rezistencí

Při tlumení drůbeží kokcidiózy stále převládá chemická profylaxe pomocí antikokcidik. Velkým problémem při rozsáhlé jednotné aplikaci těchto látek je vznik rezistentních kmenů kokcidií, podobně jako při léčbě bakteriálních infekcí antibiotiky. Chovatelé se tomu snaží předcházet častým střídáním jednotlivých druhů antikokcidik. Bohužel již známe rezistence proti všem používaným antikokcidikům a vývoj nových preparátů zastavily farmaceutické firmy na začátku devadesátých let 20. století vzhledem k velkému riziku rychlého nástupu rezistence k novým preparátům. Nadějnější cestou je střídat podávání antikokcidik s aplikací kokcidiálních vakcín. Používání kokcidiálních vakcín v posledních letech stále stoupá. Antikokcidika mají ještě jeden zásadní problém: nesnadno a pomalu se z organismu uvolňují a vznikají z nich rezidua, která představují zdravotně-hygienické riziko pro člověka jako konzumenta živočišných produktů. Velká část aplikovaných antikokcidik prochází v nezměněné formě zažívacím traktem kuřat a je vylučována do podestýlky, s níž se dostává na pole a louky, kde působí negativně na pasoucí se dobytek. Kokcidiální vakcíny tento problém nepředstavují.

Jak jsme na tom a co nás čeká

Cesta k účinnému a bezpečnému způsobu biologického boje s kokcidiózou drůbeže nebyla vůbec přímočará. O začátcích biologické kontroly drůbeží kokcidiózy psal již Petr Bedrník (Kokcidióza – nedořešený problém, Vesmír 50, 371, 1971/12). Tehdy se vkládaly velké naděje do pěstování kokcidií in vitro v tkáňových kulturách. Určitého pokroku se dosáhlo, ale produktivita zdaleka nestačila pro průmyslovou výrobu vakcíny. Již tehdy však bylo jasné, že záludnosti v podobě rezistencí na antikokcidika vyžadují principiálně odlišné řešení. Unikátnost do používání vakcinačních postupů vneslo zvládnutí metody oslabování patogenity kuřecích kokcidií. V tom byl Bedrníkův tým jedním z prvních na světě.

Evropské drůbežářství spotřebuje ročně stovky tun antikokcidik a odpovídající množství reziduí zatěžuje lidskou populaci a životní prostředí. Celosvětově se uvažuje o omezení až zákazu používat tyto látky a Evropa patří mezi silné zastánce těchto opatření. Zvláště razantně se vyloučení antikokcidik vyžaduje při bioprodukci drůbežího masa. Musíme si však uvědomit, že bez preventivních opatření proti kokcidióze se již drůbežářská produkce neobejde. V naší zemi je možnost biologické prevence kokcidiózy dostatečně vyřešena. Česká republika má již déle než 15 let k dispozici vlastní živou oslabenou vakcínu proti kokcidióze kura domácího, která je také exportována do více než 40 zemí čtyř kontinentů. Další alternativy obrany proti kokcidióze určitě existují, nejsou však zdaleka dopracované. Získat dostatečné množství nových účinných a bezpečných preparátů bude stát ještě hodně úsilí a ke slovu přijdou moderní směry výzkumu, například biotechnologie rekombinantních vakcín.