Žirafy „divoké“ a „domácí“

Je známo, že chov zvířat v lidské péči se více či méně a dříve či později promítá na morfologii chovaných zvířat. Výrazné změny jsou zřetelné na domácích zvířatech (např. typický pokles mozkové kapacity), ale některé jsou čitelné i u divokých zvířat chovaných v zoologických zahradách (některé druhy se například zvětšují, jiné zmenšují, jiným slábne čelistní svalovina a dalším se třeba mění vzájemné tělesné proporce). Nedávno vědci pojali podezření, zda za poněkud kratším životem žiraf v některých zoologických zahradách nestojí náhodou atypický obrus jejich zubů. Užili metodiku sledování výšky a tvaru korunek zubů užívanou paleontology pro posouzení, zda byl ten či onen fosilní druh spásačem (především trávy), nebo okusovačem (keřů či stromů). Výsledky jasně ukázaly, že zatímco žirafy z přírody mají obrus typický pro okusovače, chovanci zoologických zahrad jsou podle zubů typičtí spásači. Krmné směsi používané v zoologických zahradách zřejmě obsahují nadbytek křemičitanů, a proto žirafám obrušují zuby víc, než je zdrávo. Studie ukazuje, že je potřeba sledovat obrus zubů u dalších přirozených okusovačů a zřejmě v budoucnu bude třeba upravovat krmné směsi tak, aby zuby chovanců zoologických zahrad byly méně zatěžovány. (J. Zoo and Wildlife Med. 38, 433–445, 2007)