Vodu nezastavíš

Všude a kdykoliv

Od roku 1997 postihla naši zemi série různě velkých vod – od dvouletých až po pětisetleté vody. Nešlo přitom o opakování jedné určité situace, ale právě naopak. Povodně byly zajímavé svou rozmanitostí. Nejprve na sebe upozornily klasické velké vody z rozlehlých povodí Moravy a Vltavy, ale postupně se přidávaly menší povodně z tajícího sněhu, a dokonce se objevily dlouhou dobu nevídané ledové bariéry a lokální povodně vznikající na podmrzlé půdě. V červnu 2009 se přidaly, a to v nečekané míře, rovněž povodně ze sériových přívalových srážek. Za posledních dvanáct let se nám tak podařilo prožít řadu různých druhů povodní, které navíc přicházely v zimě, na jaře, v létě i na podzim a ve svém souhrnu zasáhly všechny české i moravské kraje.

Pokud bychom usoudili, že se i další roky budou podobat těm, které jsme již prožili, můžeme čekat nějaký hydrologický extrém v podstatě nejen všude na území ČR, ale také kdykoliv. Pouze jedna klimatická událost, která mezitím postihla Portugalsko, Španělsko, jižní Francii, Itálii, Řecko a další státy, se nám zatím vyhýbala, a to sucho. Přitom je nutné říct, že evropské sucho je nepříjemné, ale asijské sucho by vzhledem k počtu lidí mohlo způsobit skutečnou pohromu – možná by v dnešním propojeném světě nezpůsobilo hladomor, rozkolísalo by však světové ceny potravin a přineslo inflaci se všemi jejími dopady.

Klimatičtí hráči

Ve střední Evropě musíme kromě obvyklého systému severoatlantické oscilace počítat se třemi důležitými a v poslední době se proměňujícími klimatickými hráči:

• Atlantický oceán je ve své tropické a subtropické části o 1–2 °C teplejší, což při obrovských rozlohách moře znamená větší odpar. Globálně se zvětšuje množství vody v atmosféře, ale protože se některé oblasti jako jižní Evropa vysušují, padá na zbytek souše o 6–10 % (lokálně i víc) vody. V klimatické „hře“ je nejen víc vody, ale i víc energie uvolněné při kondenzaci vody. Vzniká tak nebezpečí silných větrů i dálkového transportu srážek, které by jinak vypršely blíž mořskému pobřeží.
• Ve středozemní oblasti se výrazně častěji objevují vlny veder a vysoké povrchové teploty moře. Platí zde v menším, co bylo řečeno o Atlantiku, ale také je nám Středozemní moře blíž. Červnové přívalové deště k nám přicházely od Jadranu a z egejské oblasti.
• Roztávání Arktidy a růst teplot o 2–3 °C (výhledově však o 5–9 °C) musí vzhledem k velké ploše severních moří a drastické změně albeda ze sněhově bílé do oceánsky tmavé proměnit evropské klima, a to zejména na počátku a konci zimy, kdy moře zamrzá později a taje dřív. Pravděpodobným dopadem „černé“ Arktidy nebudou jenom změny tlakových výší a níží, a tím změněné směry větrného proudění, ale možná i rozostření sezonního chodu, jaké dnes pozorují původní obyvatelé Arktidy.

Jaké je dnes roční období?

Globální změnu klimatu prožíváme jak my, tak obyvatelé severní Afriky či Skandinávie nejen jako prosté oteplení, ale také jako novou situaci, která se charakteristicky projevuje větou: „Takové počasí si nikdo od nás nepamatuje.“ Nejlépe ji můžeme popsat jako již zmíněné klimatické rozostření. Zima začíná i končí o něco později a rychle přechází do téměř letních teplot. Zastánci globálního oteplování před lety říkali: Zimy budou teplé a v nižších polohách zmizí sníh úplně. Statisticky možná měli pravdu, ale zkušenost ukazuje, že středoevropská zima se skládá spíš z několika anomálně teplých i anomálně studených období, během nichž může buď napršet či nasněžit velké množství srážek, nebo se prohloubit srážkový deficit. Průměry nám mnoho neřeknou, protože důležité jsou právě anomálie.

V teplé části roku počínaje koncem dubna a konče říjnem se pak cyklicky a v různém pořadí odehrává jaro, léto a podzim. Dlouhodobá předpověď je stále obtížnější a také často čteme, že podobné počasí nikdo nepředpokládal. Již předem hledám v novinách větu: „Experti jsou zaskočeni vývojem situace.“ Nalézám ji však nejen v klimatologii, ale také v politice či ekonomice. Celková rozkolísanost a nepředpověditelnost se stávají určující charakteristikou našeho světa. Kdybych byl Sibyla nebo Pýthie, tak to zabalím a jdu si hledat jednodušší zaměstnání.

Rokle jako klimatický indikátor

Před deseti lety jsme teprve začali používat výraz „přívalové deště“, který se mezitím stal součástí běžného hovorového jazyka, což samo o sobě ukazuje, že klimatická změna je něco reálného. Zhruba v té době jsme diskutovali, zda pro anglický výraz flash floods máme volit český ekvivalent „blesková povodeň“. I toto slovo se rychle ujalo. U povodní a různých klimatických extrémů se nejprve ptáme, zda jich je skutečně víc, nebo zda si jich víc všímáme, a proto se snadněji dostanou do médií. V tom případě je odpověď lehká – přívalové deště a bleskové povodně existovaly vždy, ale šlo o odlehlé a izolované události, zatímco dnes je považujeme za běžný, „sériový“ jev.

Existují tedy přirozené periody, kdy je přívalových dešťů podstatně víc? V našich podmínkách můžeme tento problém řešit v podstatě jenom na základě kronikářských zápisů a podle toho, kdy vznikaly hluboké rokle či byly vyklízeny údolní výplně. K velkým přívalovým srážkám v holocénu došlo víckrát – určitě na rozhraní starého a středního holocénu, dále v pozdní době bronzové a ve 14. století či ještě o něco později během malé ledové doby. Dokladem činnosti přívalových dešťů jsou 5–10 m hluboké erozní rokle se strmými stěnami. Stovky či tisíce jich najdeme v českých i moravských pahorkatinách.

Do práce často chodívám z železniční zastávky Sedlec. Ve strmém svahu vltavského břehu nad ulicí s přiléhavým názvem „V rokli“ přecházím zhruba 6 m hlubokou a až 20 m širokou rokli, na niž v horní části navazuje stará vozová cesta. Ta podle analýzy historických map pochází nejspíš z 18.–19. století. Podobně velkých roklí v červnu 2009 vzniklo jen málo, možná žádná. Svah byl tehdy odlesněný a dole nestály žádné domy. Přívalový déšť přišel, vymlel, odešel, místním lidem se na chvíli zastavil dech, ale o pár obcí dál už nikdo nic nevěděl.

Palestinská zkušenost

Otázka přívalových dešťů byla intenzivně studována na Blízkém východě a v severní Africe, kde je nutné porozumět vodě a co nejvíc jí zachytit na místě. Jedna z běžných metod výzkumu spočívá v tom, že v dané vrstvě nějakého profilu někde ve stěně údolí sledujeme poměr uhlíků akácie a tamaryšku. Akácie má hluboké kořeny, odebírá vodu z hloubky, ale aby vůbec zakořenila, potřebuje pravidelné, každoroční deště. Tamaryšek má naopak mělké kořeny, ke kterým se jednou za čas musí dostat dostatek vláhy. Je tedy závislejší na přívalových deštích. Klimatická analýza pro Přední a Blízký východ tak ukazuje, že každých několik století se dostavují vlhčí a sušší cykly, které jsou nepravidelně doprovázeny přívalovými dešti. Těžko se zde hledá nějaký řídicí mechanismus nebo jedna určitá příčina.

Nicméně zejména izraelští vědci věnovali desetiletí intenzivních výzkumů, aby přišli na to, za jakých podmínek se kumuluje voda v podzemních zásobnících a odkud pochází. Běžný model počítal s tím, že v některých obdobích zasahuje pásmo středozemních dešťů dál do pevniny a tehdy poušť ustupuje, přicházejí lidé a pěstují obilí. Pak Středozemní moře zeslábne, poušť se rozšíří a pohltí bývalé osady i s jejich obilnými mlýny a vinnými lisy, které dnes nalézáme uprostřed písečných přesypů.

Hydrologové však prokázali, že tento model neplatí. Každý déšť má totiž své „otisky prstů“, zejména izotopové složení vodíku a kyslíku a obsah solí. Deště ze středozemní oblasti mají jiné složení než srážky z Atlantiku. Ukázalo se, že podzemní zásobníky severní Afriky a levantského pobřeží se zaplňují hlavně z velkých bouří přicházejících až z Atlantiku. Často se stane, že tlaková níže, která způsobuje písečné bouře na Sahaře, nasaje vlhký atlantský vzduch, prachová zrna pak zafungují jako nukleační jádra vodních kapek a začne intenzivně pršet.

Vlak bouří

Dá se něco z těchto pozorování použít pro naši současnou situaci? Klíčová je pravděpodobně role Atlantského oceánu. Je obrovský, může přinášet nejen jednu bouři, ale celé vlaky bouří nebo silnější větry, které „dotlačí“ teplý a vlhký vzduch ze Středomoří až k nám. Nedivil bych se, kdyby prvním příznakem červnových přívalových dešťů roku 2009 byl silný jarní vítr, který Čechy poprášil saharským prachem. Rozdíl byl v tom, že na jaře přicházely silné větry jenom ze Sahary, ale v červnu braly svůj počátek dál na západě – v Atlantiku. Podobným indikátorem byly záplavy, které po silných západních deštích postihly v minulém roce Maroko a Alžír. Ulicemi pouštních měst se valily metrové vlny a Sahara se nečekaně zazelenala. Za poslední století nikdo nic podobného nepamatoval.

S povrchovou teplotou Atlantského oceánu toho my obyvatelé střední Evropy mnoho nenaděláme, ale určité zmírnění síly srážek je možné. Procházel jsem nyní kus Podkrkonoší, kraj, který jsem detailně znal před třiceti lety a pamatoval si, jak vypadal. Překvapilo mě, kolik je v lese nových, širokých cest a svážnic. Polovina z nich byla poškozena stékající vodou. Stačilo by pár let ekonomické krize, během nichž se o část cest nikdo nebude starat, a vzniknou z nich zárodečné rokle, které urychlí nástup bleskových povodní. Rovněž ve vsi, kde dřív bylo na kole nutné objíždět na nezpevněných cestách kaluže, se skoro všude objevil asfalt. Je to sice pohodlnější, ale odvod vody z krajiny je rychlejší. Na druhé straně byla zatravněna část polí, takže ty srážky, které nezachytil les, se vsakovaly na pastvinách zarůstajících křovinami.

Umění stavět

Pokud v americkém seriálu diváci vidí, žeBěhem přívalových dešťů se ukázalo několik naprosto triviálních zásad, které byly dodržovány až do konce 19. století. Především je vhodné mít dům s masivní, obvykle kamennou podezdívkou. Je výhodné, aby se do domu vstupovalo po několika schodech. podlaha obývacího pokoje je v jedné úrovni s trávníkem, je toto řešení použitelnější při zahradní slavnosti než při průtrži mračen.

S uměním stavět souvisí jiná samozřejmá dovednost – umění vybrat si místo. Venkovská i městská sídla si dlouho pamatovala lekci přívalových dešťů pozdního středověku i hloubkovou erozi, ke které docházelo během malé doby ledové, ale 20. století už stavělo kdekoliv a dnešní doba vyloženě přeje domům „u vody“. Červnové přívaly tak poškodily zejména novější či úplně nové domy. Jiná věc, která mě silně znepokojuje, je velké množství zejména lesních svážnic. Co když lesní podniky nebudou mít peníze na údržbu a svážnice se jako v minulých staletích změní v zárodečné rokle? Podobných příkladů je česká i moravská krajina plná. Existují místa, kde se šest po sobě vyježděných úvozů změnilo v šest roklí.

Můj celkový pocit z červnových povodní roku 2009 je nejenom ten, že se počasí mění, ale také že jsme jako civilizace zhloupli, možná docela zešíleli. V žádném článku ani na internetu jsem se nedočetl o klimatické důležitosti tradičních podezdívek či schodů do domu. Možná to je málo vědecké téma, ale funguje to.

Děkuji Karlovi Žákovi za diskuse o povodních, paměti a schopnosti stavět. Článek volně navazuje na akademický záměr AVOZ 30130516.