Slyšeli jsme

[…] Nejvíce mne znepokojuje, že jsme rezignovali na to, že proces vzdělávání je také proces selekce elit – autentických elit. Do čela společnosti, na vedoucí místa, se mají dostat ti nejlepší odborníci a morálně nejintegrovanější osobnosti. O tom je téměř zakázáno mluvit. Převládá názor, že většina má pravdu, že se musíme přizpůsobovat většině, a tak se stalo, že v našem parlamentu to, čemu se říká elita, je pseudoelita. To není autentická elita vynikajících lidí, ale z velké části to jsou ctižádostiví, prostřední nebo podprostřední neosobnosti, které tam šly v touze po moci. Všechnu svoji energii věnují tomu surovému zápasu o moc a nedělají to, pro co tam jsou – totiž spravovat racionálně nejlépe zemi. […] Za dvacet let jsme nebyli schopni provést opravy a revizi ústavy. Výsledek lidské činnosti se musí seřizovat a opravovat a dodatečně vylepšovat, zejména jeli to tak složitý agregát, jako je ústava. Typ společnosti, kde na vedoucích místech jsou nejlepší odborníci, považuji za vyšší. Je v nich lepší život, důstojnější ve spravedlnosti a právu, byť třeba ne tak ozdobený lákavými cingrlaty a sliby. Tento typ společnosti vyžaduje soustavnou selekci elit. [Negativním] signálem je, že mladí lidé chtějí třeba zrušit maturity. Nechtějí jít do soutěže, protože elita vzniká v soutěži ve školách. Ta soutěž může být dokonce absurdně deformující, jako např. v Japonsku mladí chlapečci běhají do školy, aby tam byli včas, protože ty záznamy (pro jejich kariéru) se s nimi táhnou od obecných škol. Nesmí se to přehánět. Moderní pedagogika dokáže odlišit toho, kdo je nadanější. Kdo je pro danou profesi vhodnější a kdo méně vhodný. Společnost dokonce odborníky, kteří projdou vzděláním, musí označovat. Chceme vědět, že člověk, který nám rozřezává žlučník, to umí, že k tomu má kvalifikaci. Přitom nám vůbec nevadí, že v parlamentu je „strejc“, který vykládá kategorické soudy vědomostmi nezkalené (abych parafrázoval Kanta). V některých oborech jsou porušeny ty tzv. odborné fronty, které se neozvou na to, je-li ve veřejném životě hloupost. Náš problém je také zápas s českou hloupostí a rovnostářskou neschopností. Studenti, kteří nechtějí maturitu a dávají si podmínku, že když tedy ta maturita bude, tak bez matematiky, pak budou mít právo vstoupit na kteroukoli vysokou školu. Blud že se přijmou všichni, kdo mají maturitu, vede k tomu, že první zkoušky na vysokou školu jsou vlastně tím filtrem, který vyřazuje ty, kteří tam nepatří. […] Budeme mít všichni ústavní právo vstoupit na vysokou školu, když budeme mít maturitu? Ne! Musí tady být soutěž s tvrdými, férovými podmínkami, které odlišují lepší od horších, schopnější od neschopnějších. A vysoké školy potřebují svoje vlastní přijímací zkoušky – každý obor potřebuje specifický typ nadání. Zcela jasné to je u uměleckých škol. Když někdo nemá sluch, tak nemůže dělat dobře muzikanta… Je zapotřebí, aby právníci byli schopni se vyjadřovat srozumitelně, aby byli schopni rychle pochopit složitý text. Prostě každá profese potřebuje odlišné vlastnosti a schopnosti, takže ty přijímací zkoušky si mohou udělat jenom ty vysoké školy. Na druhé straně se musí shodnout na určitém standardu, aby společnosti zaručovaly, že ten, kdo má titul (označení absolvování odbornosti), skutečně splňuje základní standard, aby lidem neubližoval – lékař aby nezabíjel, právník aby nezavíral nevinné lidi… Jakmile v tomhle začnou protekce, konexe a korupce, tak společnost je těžce poškozená, je vlastně slepá. Na místa se dostávají ctižádostiví neumětelové. […]