Athenaeum pro 21. století poprvé

Nespokojenost se nemusí promítnout jen do znechucení (blbé nálady), aby si toho všimli prezidenti. Pořád se ještě přihází, že vyústí v cosi aktivnějšího, že z ní vznikne třeba „diskusní klub k otázkám vědy a politiky“, jehož první setkání – seminář se odehrálo ve spolupráci s časopisem Vesmír 4. září 2009 v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Spouštěčem iniciativy Athenaeum pro 21. století, odkazující na masarykovské tradice i ochotu TGM a jeho druhů jít proti většinovému proudu, byl ovšem nejen způsob, jímž tento stát nadále hodlá financovat vědu a výzkum, zejména průmyslový. Neméně podstatný, ne-li podstatnější byl pro svolavatele setkání Ivana Boháčka, Antonína Kostlána, Václava Špičku a Václava Trojana pocit ohrožení veřejného prostoru privátními a parciálními zájmy, včetně zájmů obecně i stranicky politických. Ostatně vládou a politiky zvolený způsob financování vědy je toho jen dílčím úkazem.

Před nečekaně hojným publikem (alespoň pro autora této glosy nečekaně hojným) promluvili Václav Bělohradský, Jaroslav Šonka a Jiří Zlatuška, za stolem s nimi zasedla Jiřina Šiklová. Moderátor setkání Antonín Kostlán požádal jako prvního o vystoupení Václava Bělohradského, čímž v podstatě určil ráz dalších několika hodin. Bělohradský (ač podle svých slov netušil, že má udat tón) nicméně nezklamal: byl jako vždy elokventní a provokativní, osobně angažovaný, taky těkající, nepřesný, zavádějící, nelze však upřít, že po svém přínosný. Věda v jeho pojetí je rozhodně politická, nikoli neutrální, takže i stojící proti veřejnosti. Funguje v rámci postdemokracie, tedy „společnosti auditu“, kdy jde víc o patenty (symbol privatizace vědy?) než o pravdu, o „posun od logos k logu“. Velký prostor věnoval dnešnímu postavení (směřování k zániku) evropské levice, přičemž v jeho pojetí (alespoň jak mu autor glosy rozuměl) je levice alternativou k systému, tedy čímsi podstatně jiným, než jak je chápána v současné české debatě. Byl to provokativní a nejspíš nečekaný úvod a i Jaroslav Šonka a Jiří Zlatuška mu přizpůsobili svá vystoupení; zejména Jiří Zlatuška se pustil do polemiky, zda věda je či není politicky neutrální. Dlužno říci, že většinové mínění i dalších debatérů se postavilo proti Bělohradskému dokonce ještě vyhraněněji; ten ovšem shromáždění dlouho před skončením debaty vzhledem k dávno již sjednanému jinému programu opustil. Do samého konce nevydržel ani autor glosy, ovšem něco si přesto odnesl.

Třeba pocit, že jistá dvojdomost prvotního zadání setkání trvá. Na jedné straně stojí chvályhodná ambice svolavatelů vyvolat boj o veřejný prostor v širokém a obecném slova smyslu, na druhé pak neméně chvályhodné úsilí značné části účastníků nevzdat se a porvat se o konkrétně ohrožené postavení základního výzkumu promítnuté do ořezávaného rozpočtu této instituce. Nebylo tak zcela zřetelné, zda se obecná ambice s konkrétním úsilím skutečně potkaly. Polemiku s Václavem Bělohradským totiž brzy vystřídala věcná debata o financování vědy, byť i do té se kuriózně občas promítala potřeba uvést diskusní příspěvek zásadním nesouhlasem s Bělohradským.

Jistě, jeho poloha je hodně provokativní a jeho argumentace někdy hodně impresionistická. Avšak přesto má smysl ho poslouchat. (Autor glosy by například navíc rád slyšel i reflexi jeho vývoje, vždyť právě Bělohradský na počátku devadesátých let mnohé z hybatelů dnešního jím kritizovaného světa seznamoval s tím, jak jej lze uvést do pohybu. Možná že právě popis jeho cesty k dnešním východiskům by jim pomohl lépe ho pochopit.)

Takže nadále zůstává otázka po směřování iniciativy – zda se vyvine v pracovní setkávání nad konkrétními problémy – třeba tak by mohla vypadat uvažovaná debata na téma zdravotnické reformy – nebo zda bude dál hledat cesty, jak hájit veřejný prostor před buď privatizací nebo jeho stále větším prorůstáním a ovládnutím politickými stranami. Ten druhý problém je ovšem mnohem složitější a nestačí o něm jen debatovat v uzavřeném kruhu, už proto, že veřejný prostor se stále víc přesunuje do médií. (Naštěstí i do těch nových, stojících mimo establishment.)

Kudy se vydat, zcela zřejmé není. Kudy ne, však zřejmé je. Doložilo to spíše náhodně kratičké a vlastně mimoběžné vystoupení Jiřiny Šiklové, která požádala, aby publikum kolektivně podpořilo podpisem prohlášení Několik vět 2009. Nestalo se, a nejen proto, že mnozí prohlášení neznali. Jiřina Šiklová to přijala klidně. Autor glosy si však v tu chvíli velmi intenzivně uvědomil, že tenhle způsob hájení veřejného prostoru už nefunguje.