Houby po česku

Počty vydávaných encyklopedií rostou jak houby po dešti a bylo by divné, kdyby encyklopedie hub byly výjimkou. Ovšem na rozdíl od výpravných publikací, v nichž je důraz kladen (často až příliš) na vizuální stránku, je v tomto případě ilustrací opravdu poskrovnu. Barevné fotografie jsou pouze na 8 tabulích (celkem jich je 63, i když se na obálce knihy uvádí 96), černobílé pérovky nebo fotografie ¹⁾ provázejí text zhruba po jedné na stránku. Tento nepoměr textu a obrazové dokumentace je značný, neboť kniha zahrnuje více než 7100 (!) hesel. Kromě hesel představujících jednotlivé organizmy (vedle velkých hub i houby mikroskopické, hlenky a lišejníky) jsou zahrnuta i samostatná hesla pro rody a čeledi. Účel publikace, která spíš než encyklopedií je slovníkem (jako lexikon je také v textu i v obsahu označována), není v úvodu nastíněn a sám jsem si tuto otázku kladl. Pro laickou veřejnost – zájemce o přírodu – je encyklopedie organizmů, která většinu z nich obrazově nepředstaví, použitelná jen obtížně (možná jedině v případě, že jsou obklopeni vlastní příruční knihovnou).

Kuriózní je, že u jednotlivých organizmů není výslovně napsáno, zda jde o lišejník nebo popřípadě hlenku (ty se ostatně dnes již mezi houby nezařazují), nepřímo se toho lze dopídit pouze u rodového hesla, kde je systematické zařazení do vyšších jednotek – avšak pouze pod českými jmény. Lichenizace je vysloveně zmíněna pouze u rodu kalichovka, nikoli však u uvedených zástupců basidiolišejníků. Počet zahrnutých lišejníků není v knize uveden, ale jistě bude dosti vysoký (např. jenom zastupců rodu Arthonia je 20). Encyklopedie zahrnuje druhy České republiky, nicméně u lišejníků chybí jakýkoli údaj týkající se výskytu. Kritéria výběru zařazených druhů však nejsou v knize objasněna a neuspěl jsem ani při pokusu je nějak vysledovat. Nejde ani o nápadnost (zahrnuta je řada mikrolišejníků, naopak chybějí některé makrolišejníky), četnost výskytu (chybějí např. hojné druhy Chrysothrix chlorina a Parmelia fuliginosa) ani kompletnost z hlediska rodů (chybí třeba významné rody Sticta a Thamnolia). Jako jediný pramen pro lišejníky je uvedena známá německá dvoudílná kniha autora V. Wirtha (kupodivu nebyl použit ani Katalog lišejníků České republiky, přestože encyklopedie kopíruje chybu ve jménu z katalogu – Fellhanera boutellei ²⁾ ). Nicméně jako zdroj českých jmen německá publikace jistě neposloužila (nepochybně bylo použito publikací několik…). Řazení je abecední podle českých jmen – proto jsou česká jména uvedena u všech organizmů. Pro ty, kteří se trochu vyznají v oboru, je to dost nešikovné. V lichenologii se používá pouze malá část českých jmen a ani lichenologové všechna česká jména neznají – proto nejdříve asi každý zalistuje v rejstříku latinských jmen (nezvyklé je řazení latinských jmen podle české abecedy – Ch nikoli pod C, ale jako samostatné písmeno).

Právě v použití českých jmen se mi zdá kniha nejproblematičtější. Historie, stav a užívání národního jmenosloví jsou u bezcévných rostlin rozdílné pro jednotlivé skupiny. Protože národní nomenklatura není nijak kodifikována a vzhledem k tomu, že lichenologie na rozdíl třeba od bryologie postrádá souborné dílo typu květeny, ³⁾ vznikala česká jména živelně podle potřeby v průběhu více než 150 let. Došlo tak k situaci, že nezřídka někteří zástupci měli českých jmen několik, zatímco většina zástupců neměla žádné. Na vytváření národních jmen existují různé názory, můj názor však je, že jediným kritériem je praxe: česká jména by měli mít ti zástupci, kteří jsou častí, nápadní nebo nějak významní, u kterých se potřeba českého jména objeví. Rozdíl mezi vědeckým a národním jmenoslovím je ovšem ještě v jiné rovině. Pro botanická vědecká jména existují přísná pravidla a o správnosti jména nerozhoduje slovní význam, ale datum a podmínky zveřejnění – proto může být správné druhové jméno niger (černý) i v případě, že organizmus je bílý. Národní jména nejsou svázána žádnými pravidly, zato by však měla vyjadřovat charakteristiku organizmu (vzhled, ekologii, výskyt apod.), a tak mechanický překlad latinského jména není vždy nejvhodnější cestou. Národní nomenklatura proto nemusí být vázána na vědeckou a také by měla být stálejší (není důvod ke změně českého jména v případě změny jména vědeckého). Navíc vytváření českých jmen není jednoduché, počeštění rodových latinských jmen je sice velmi snadné, ale mělo by se používat uměřeně – a je otázka, zda lze ještě mluvit o národním jmenosloví (například ceratoforum, ceratocystis, enchnoa, tielaviopsis). Převední použitého vlastního jména u rodu do češtiny působí nepěkně a poněkud neuctivě (například cejpovka či šmardka, připomíná mi to familiérní „Bohdalku“), vrchol představuje šererie (podle lichenologa Schaerera). Citlivě by se ovšem mělo tvořit i jméno druhové. To lze díky použití adjektiva obecného významu přeložit, ovšem nemělo by být zavádějící, ani nemusí znít obrozenecky (složeniny jako hvězdovřeckatý pro asteriscus, černobázá pro atriseda, tisíciplodý pro myriocarpa, přepodobná pro persimilis apod.). Respektovat by se ovšem měla historie národního jmenosloví – a to nejen proto, aby se zabránilo zvyšování zmatku, ale i třeba z důvodů kulturních a pro uchování národního bohatství, jímž nepochybně jazyk je. A právě v tom je význam encyklopedie sporný. V mnoha případech (alespoň u lišejníků) nerespektuje jména již existující a vytváří nová, a to i v případě, že autor o existujícím jméně věděl, neboť je uvádí jako druhé. Není přece možné vymýšlet nová jména jenom proto, že se mi ta stará nelíbí. ⁴⁾ Důležitá je i znalost věci, některá nově vytvořená druhová jména byla vytvořena nesprávně. To je velká škoda, neboť vzhledem k charakteru a šíři záběru je tato nově vyšlá kniha do určité míry normotvorná – a tedy posunuje do zapomnění jména vytvořená třeba Opizem před půldruhým stoletím. Kromě toho, že tento přístup vnáší do českého jmenosloví další zmatek, je především velmi necitlivý! ⁵⁾

Jinak je kniha pečlivě připravena a tiskových chyb je málo, vyskytují se však bohužel i ve jménech (mykologická specializace autora je zřejmá, protože chyby jsou zejména u lišejníků). Svým objemem a šíří je encyklopedie nepochybně úctyhodné dílo – je však otázka, zda energie vložená do jejího vzniku byla úměrná a bude zúročena v podobě širokého používání knihy.