Darwin, krtek a žížaly

Obchod žížalami je ve Spojených státech prosperující živnost. Vedle produktů „žížaláren“ pěstujících červy ve velkém se u rybářů těší oblibě „divoké“ žížaly ulovené ve volné přírodě. Základní know-how lovu žížal se předává z generace na generaci. Lovec nabudí v půdě určitý typ vibrací a žížaly před nimi houfně prchají na povrch. Stačí je jen sbírat. Lovec-žížalář používá jako zdroj vibrací dřevěný kolík zaražený do země, o nějž drhne kusem železa. ¹⁾ Technický pokrok přinesl i do žížalářství řadu inovací. Počátkem 20. století byl k vyvolání vibrací úspěšně používán hrkavý model T automobilu Ford. Dnes používají někteří žížaláři k témuž účelu motorovou pilu.

Mistrovství v lovu žížal dosáhli obyvatelé floridských lesů Apalachicola National Forest. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století tam působily tisíce žížalářů. Někteří si lovem návnady jen přivydělávali, ale našli se i ryzí profesionálové. Lesní správa nakonec musela lov žížal regulovat, protože hrozil kolaps populací některých endemických druhů, především pak žížaly Diplocardia mississippiensis.

Proč vibrace vyhánějí žížaly z půdy? Hlavu si s tím lámal už Charles Darwin ve svém díle o vzniku humusu činností žížal. ²⁾ Nebyl by to Darwin, kdyby důkladně neprostudoval všechny dostupné informace a následně si sám nezaexperimentoval. V pasáži věnované smyslům žížal ³⁾ uvedl, že si žížaly „nevšímají křiku“, ale jsou citlivé na vibrace půdy. Darwin to prokázal tak, že kladl nádoby s hlínou a žížalami buď na židli vedle klavíru, nebo na ozvučnou desku nástroje. Následně hrál žížalám různé tóny a sledoval jejich reakci. Žížaly, které mohly vnímat klavír pouze prostřednictvím vlnění vzduchu, na hru nereagovaly. Pokud vibrace přenášela půda, byla reakce červů jasně postřehnutelná.

O lovu žížal Darwin píše: „Často se říká, že když se bouchá do země nebo se v ní vyvolá chvění jiným způsobem, červi věří, že jsou pronásledováni krtkem a opouštějí své chodbičky. Na základě svědectví nepochybuji, že tomu tak v mnoha případech je. Avšak jeden muž mě informoval, že nedávno viděl osm či deset žížal vylézt z chodbiček a plazit se trávou v bažinatém kraji, kde dva muži dupali při kladení pasti. Stalo se to v části Irska, v níž se krtci nevyskytují. Byl jsem také ubezpečen příslušníkem domobrany, že často viděl mnoho žížal, jak se rychle plazí trávou jen pár minut poté, co jejich jednotka vypálila salvu slepými náboji.“

Darwinovy experimenty zaměřené na vy hánění žížal z půdy skončily nezdarem. „Ží žaly nemusí nutně opouštět zemi při otřesech,“ napsal slavný přírodovědec. „Přesvědčil jsem se o tom, když jsem tloukl do země rýčem, ale snad jsem mlátil příliš silně.“

Mnozí živočichové jsou podstatně úspěšnější než Darwin. Nikolaas Tinbergen uvádí, ⁴⁾ že vyhnat žížaly ze země dupáním umí racek stříbřitý. Podobně vyvolává vibrace půdy i želva hrbolatá. Také ona si pochutnává na žížalách vypuzených dupáním z úkrytu. ⁵⁾

Darwin se odvolává na svědectví: ⁶⁾ „…čejka chocholatá instinktivně ví, že otřásání země vyhání červy … Mladé čejky držené v zajetí stávají na jedné noze a druhou nohou dupou na trávník, dokud žížaly nevylezou z chodbiček a nejsou ihned zhltnuty.“

Teorie o úprku před krtkem připadala některým vědcům přitažená za vlasy a vylézání žížal v důsledku vibrace vysvětlovali obrannou reakcí na ohrožení deštěm. Když žížalám zaplaví chodbičky voda, hrozí jim udušení.

Nedávno tento problém zkoumal americký zoolog Kenneth C. Catania ⁷⁾ z Vanderbiltovy univerzity v Nashvillu. V doprovodu tandemu profesionálních žížalářů Garyho a Audrey Revellových vyrazil do Apalachicola National Forest na lov místního žížalího endemita Diplocardia mississippiensis. Zaznamenával vibrace vyluzované žížaláři, nahrával vibrace místního krtka východoamerického (Scalopus aquaticus) a zaznamenával i chvění půdy vyvolané deštěm. Výsledky Cataniovy žížalí mise do hlubin apalachicolských lesů jsou celkem přesvědčivé. Vibrace vyluzované žížaláři se nápadně podobají vibracím, které vydává lovící krtek východoamerický. Žížaly reagují na oba podněty stejně. Prchají jak před vibracemi vyvolanými přímo žížalářem či krtkem, tak před jejich reprodukovanými nahrávkami. Déšť sice vypudí žížaly z chodbiček, ale to je zřejmě reakce na akutní nedostatek kyslíku v půdě, protože vibrace vyvolané deštěm jsou při vyhánění žížal ze země neúčinné.

Charles Darwin měl pravdu. Člověk náhodou napodobil vibrace vyvolávané krtkem a využil jejich účinek k lovu žížal. Nebyl první. Předběhli jej přinejmenším racek stříbřitý s želvou hrbolatou a možná i čejka chocholatá. Krtek východoamerický ročně spotřebuje asi 7 kilogramů žížal. Ve srovnání s rackem či želvou představuje pro žížaly mnohem větší hrozbu. Proto si žížaly nedovolí ignorovat vibrace, jež mohou být falešným poplachem „vedlejšího nepřítele“ – racků nebo želv. Riziko, že by se střetly s „hlavním nepřítelem“ krtkem, je příliš vysoké. S žížaláři je to trochu jinak. Jeden profesionál naloví ročně metráky žížal a strčí hravě do kapsy armádu krtků východoamerických. Lidská činnost však z evolučního hlediska netrvá dlouho a nestačila u žížal vyvolat adaptaci. Navíc je zásah člověka velice razantní. Asi se nespleteme, když budeme předpokládat, že bychom žížaly vyhubili dřív, než by se naučily vibrace žížalářského kolíku ignorovat.