Phoenix aneb Věda hrou

Obrázky z dnešní noci potvrdí, jestli se pojistky ramene uvolnily a jestli se moje zápěstí a loket pohnuly. Je fajn se konečně trochu protáhnout. Už se nemůžu dočkat, až si příští týden pořádně zašťourám v zemi. To je jedna ze zpráv, které napsala čtenářům svého mikroblogu ¹⁾ sonda Phoenix z Marsu. Tedy, buďme upřímní – nepíše je ona, ale jeden z členů vědeckého týmu, který sondu ze Země řídí. Vtělil se do Phoenixu a o novinkách z Marsu píše důsledně v první osobě. Je to vtipné a účinné. Čtenář má rázem pocit, že je se sondou na tu obrovskou dálku v přímém a jaksi osobním kontaktu. Tím spíše si klikne na odkazy s podrobnějšími informacemi.

Phoenix odpovídá na dotazy, a přestože nabízí v každé zprávě zdánlivě jen velmi stručné informace, jejich součet dává docela dobrou představu o úkolech a fungování sondy. Blog zároveň slouží jako rozcestník k dalším informacím, odkazů je v něm opravdu plno. Phoenix používá mikroblogovací systém twitter. Funguje podobně jako tradiční blogy, ale rozsah zpráv je omezen na 140 znaků. Tedy něco jako SMS. Všimněte si, že říkám „tradiční blogy“. Něco, co existuje pouhých pár let, už lze označit za tradiční a vymezovat vůči tomu novinky. Naši předci by se rychlosti, s jakou se dnes ustavují tradice, asi podivili.

Zprávy do twitteru lze publikovat velmi jednoduše, rychle a díky mobilu prakticky odkudkoli. Kritici twitteru naříkají nad klesající úrovní podobných nových služeb. Zatímco roste jejich technologická vyspělost, klesají nároky na uživatele. Vycházejí vstříc rychlosti, pohodlnosti, povrchnosti a klipovitosti, zkrátka všem neduhům moderní doby.

Vědci kolem Phoenixu by s tím možná souhlasili, ale pokud jim twitter nabízí možnost oslovit nové publikum a informovat o své práci, udělají to. V podobných souvislostech mi vždy vyskočí v paměti citát z jedné knihy Zdeňka Šmída, kde jeden z hrdinů v jisté znepokojivé situaci prohlásí: „Musíme toho nějak využít, když už proti tomu nemůžeme nic dělat.“

Lidé, kteří vyrostli v nějak uspořádaném světě, se vždy obávali změn a na každou novinku se dívali jako na nebezpečné rozvracení osvědčených pořádků. Už staří Řekové se na mladé Řeky dívali s despektem a hrozili se zániku civilizace.

Vzpomínám si, jak jsem kdysi brojil proti mobilním telefonům. Rozčilovala mě ztráta soukromí, dosažitelnost kdykoli a kdekoli. A také nabubřelost prvních mobilních telefonistů, kteří třeba v tramvaji ostentativně dávali najevo, že jsou něco víc. Uplynulo několik málo let a je všechno jinak. Zvykli jsme si a také jsme se naučili s novou technologií zacházet. Už neslouží k lechtání ega – když pominu vytuněné přístroje dnešních teenagerů a několika málo zoufalců, které to nepřešlo ani v dospělosti. Svět bez mobilů byl jistě v mnoha ohledech příjemnějším místem k životu, na druhou stranu jsou ty malé věcičky často opravdu užitečné – včetně mnoha situací, kdy zachránily lidský život. Nemám pocit, že by nás posunuly blíže globální katastrofě a zániku zdegenerované civilizace.

Lidé vyžadují stále povrchnější informace, nejsou ochotni přemýšlet o světě a chtějí se pouze bavit. Většinová média je – tedy nás – k tomu vychovávají. Tolik mediální teorie. Můžeme nad tím vším ohrnout nos, prohlásit se za intelektuální elitu a nabízet hodnotné, od sklepa po půdu seriózní informace a zasvěcené analýzy, kterými oslovíme tři lidi. V létě jednoho, protože dva odjedou na dovolenou.

Nebo se spolu se Zdeňkem Šmídem pokusíme situaci využít, když už proti ní nemůžeme nic dělat. To neznamená automaticky rezignovat na kvalitu a vézt se na vlně povrchnosti. Vím, že třetí cesty se tomuto národu v historii moc neosvědčily, ale to neznamená, že realita je polarizována na dvě neslučitelné možnosti: přinášet buď kvalitní informace pro nikoho, nebo plytkou zábavu pro všechny. Phoenix twitterující z Marsu je dobrým příkladem, že třetí cesta je v tomto případě docela schůdná.