Filologie versus lingvistika

Kvantitativní lingvistika

O jazyce lze psát jakkoliv, každý jej má v uších a v puse, každý může přemýšlet o čemkoliv a třeba vystřelit do vzduchu: „Jazyk je oheň.“ Napadeným viníkem tu ale není ani citovaný autor, ani redakce. Viníkem je do značné míry sama věda o jazyce.

V lingvistice 20. století existují dva milníky,

které oboru udaly směr dalšího vývoje.

Především je to Janem Sokolem citovaný otec strukturalismu Ferdinand de Saussure, jehož myšlení o jazyce inspirativně přesáhlo i do filosofie a dalších oborů. To se dělo přibližně od začátku století. Druhým milníkem je Gabriel Altmann, německý, původem však slovenský lingvista, který svým obecným pojetím vědy, lingvistiku nevyjímaje, a především svými četnými odbornými pracemi naznačil nový směr. Ocitujme jeho slova z úvodní kapitoly díla G. Wimmra a jeho kolegů (z r. 2003), jimiž je dosti razantním způsobem charakterizován stav a povaha vědy o jazyce:

„Veda, ktorej chýbajú hypotézy, je protoveda a veda, ktorej hypotézy sú netestovateľné, je pseudověda… Vo filologických vedách existujú dodnes poddisciplíny, ktoré sa uspokoja s tým, že rozmnožujú batériu pojmov, vytvárajú množstvo ,-izmov‘ a ,-ém‘ na opis a klasifikáciu javov a žijú v domnienke, že vytvárajú teóriu…“

Na místo tří teček patří odkaz jednak na epistemologa, velmi respektovaného hlavně ve fyzice, Maria Bungeho, jednak na vynikajícího matematika Anatola Rapoporta.

Jak Altmann vymezil směr lingvistiky? Výsledky publikované ve velkém množství jeho prací individuálních i kolektivních, množství odchovaných žáků, kteří působí na slavných univerzitách, a fantastická editorská aktivita opravňují k tvrzení:

Skutečná lingvistika druhé poloviny 20. století je altmannovskou lingvistikou.

Je to dostatečně srozumitelné? De Saussure a jeho následovníci místo „philologie“ razili termín „linguistique“, aby zdůraznili vědeckost svého počínání. Od začátku století však vědecké poznání zejména v epistemologii Karla R. Poppera dostalo nový charakter. Dospělo k poznatku, že distinktivním příznakem vědy je teorie. Vědecká teorie je forma, jejímž jádrem je vědecká hypotéza – říká se též vědecký zákon. A co je tedy už konečně tím příznakem vědeckosti? Testovatelnost nebo také odmítnutelnost. To jsou ale věci, které by dnes provozovatelé oboru, a zejména ti, kteří vědu řídí, měli mít v malíčcích. Když dnes slyšíte jejich výroky v médiích, máte dojem, že tři hlavní problémy soudobé vědy jsou: 1. peníze, 2. peníze, 3. peníze. A dál, když už není co povídat, můžeme se pobavit o jazyce, o kontextu, tomu přece rozumí každý. Tak se lze dočíst či doslechnout, že jazyk je… třeba oheň. Nebo můžeme slyšet názor spisovatelky opakovaně zvané do rozhlasu, která obdivuje astrologii a poučuje národ o tom, že jazyk je myšlení a myšlení je jazyk.

Altmann svůj obor nazývá kvantitativní lingvistika. Ten existoval mezi vědami již dlouho před Altmannem, on však položil důraz na formulaci vědeckých zákonů čili testovatelných hypotéz. Tím však lingvistům postavil do cesty obrovskou překážku v podobě požadavku aplikovat metody schopné testovat údaje o jazyce, především matematickou statistiku a teorii pravděpodobnosti. Zvláštní problém tím vyvstává i pro kvantitativní lingvisty, protože o jejich osudu a osudu jejich prací v komisích a vědeckých radách rozhodují „naši nejváženější lingvisté“, tedy ti, kteří podobně jako dnešní maturanti po složené zkoušce prchali na filosofické fakulty, aby se už konečně zbavili té příšerné matiky. Odmítnutého adepta, který před komisi předstoupil jako „kvantitativec“, po schůzi dobrácky poklepali po rameni a poučili: „Víte, kolego, s těmi vašimi logaritmy jsem já skoncoval už na gymnáziu.“ Nebo jinak: Z redakční rady lingvistického časopisu přijde jako laskavá odezva na odevzdaný článek prosba: „Dbejte prosím na to, že ne každý rozumí vašim metodám.“

Ještě jiný příklad: Zeptejme se vědeckých rad filosofických fakult, osazených bohatě filology: Kdo z vás, vážení páni docenti a profesoři, navrhl udělení univerzitního titulu průkopníkovi české kvantitativní lingvistiky, kterým je paní doktorka Marie Těšitelová, autorka prací, jež jsou trvalými hodnotami české jazykovědy? Obávám se, že oslovení nejspíš budou zticha.

Nezměrná zásluha Gabriela Altmanna, jeho fantastické invence a všestranné organizační aktivity je, že dnes už na univerzitách ve světě, ale ani u nás není kvantitativní lingvistika zásadně odmítaným oborem. Po osobních zkušenostech lze uvést, že u nás to platí dnes spíš na čilých provinčních univerzitách než na té centrální císařské. Myslím, že dnes už nelze přehlížet význam Gabriela Altmanna ve vědě a jen tak lehkým pohybem pera přiřadit lingvistiku k básnictví a literární vědě (vědě?). Bylo by záhodno trvat na rozlišení filologie a lingvistiky, které zavedli strukturalisté, a to i proti strukturalistům. Kvantitativní lingvistika nic z oboru neodstraňuje, jen něco přidává.

Text

Od šedesátých let 20. století se jazykověda pokouší přiřadit k jednotkám, s nimiž po tisíce let operují filologové či lingvisté (hláskám, morfům, slovům, syntaktickým konstrukcím a větám), další útvar. Vznikl nový obor, pro nějž se ustálil název textová lingvistika, i když zpočátku by se bývalo víc slušelo mluvit o textové filologii. Jednotky uvedené nahoře v závorce mají dvě pozoruhodné vlastnosti: nesou nějaký význam a jejich pořadí je stupňovité, každá se skládá z předchozích jednotek v pořadí. Věty jakožto syntaktické konstrukce se skládají ze slov, slova z morfů, morfy z hlásek. Tyto nejmenší jednotky se skládají z čehosi, co má fyzikální podstatu, ale díky složenosti z fyzikálních entit se i hlásky dají měřit. Typický pro pseudolingvistiku byl (a někde dosud je) velký humbuk, který v jazykovědě nastal s pracemi Noama Chomského, jazykovědného působitele na Massachusettské technice. Slavná vysoká škola opatřila slávu člověku, který obor hrdě a sebevědomě zavedl do slepé uličky. Přitom prý stačil ještě ironizovat kvantitativce.

Až po úroveň věty je všechno v jazyce popsáno perfektně: hlásky ve fonetice, slova v morfologii, věty v syntaxi. Ale odkud věty pocházejí? Text pro svou velikou variabilitu je obtížně uchopitelný. Proto se velikáni tváří, že všechno ostatní v jazyce, co není větou, je prostě jazyk, neanalyzovatelná složitá entita. Skok od věty k jazyku je skokem přes velehory, o jejichž existenci jako bychom nechtěli vědět. Zajímavá byla též teze, že jazykový systém se skládá z vzájemně nesouvislých podsystémů. Jazyk přece popisujeme v mluvnicích, tam máme kapitoly hláskosloví, tvarosloví, (větná) skladba, ale systémem je to jen uvnitř kapitol, dohromady ty kapitoly netvoří nic. Totiž – jazyk. Taková nepravda byla hlásána z kateder. Lingvisté a filologové po tisíciletí nevěnovali pozornost tomu, odkud vzali analyzované věty, totiž z textů.

Významný zlom v popisu jazyka nastal, když textu věnovala pozornost kvantitativní lingvistika. Ta bývá někdy chápána jako obor, který všechno v jazyce chce spočítat a v absolutních či relativních hodnotách tak dospět k jakémusi vyššímu poznání. Kolikrát se hláska „a“ vyskytuje u Máchy a kolikrát u Svatopluka Čecha? Jak dlouhé jsou věty v novinách a v románech? I tady Altmannův požadavek na formulování vědeckých zákonů udělal jasno. On sám, ale i další skuteční lingvisté jich řadu formulovali. Kdo se o nich chce ve stručnosti poučit, ať si opatří knížky Karl-Heinze Besta, který je publikoval jako skripta na Göttingenské univerzitě.

Mezi zákony formulovanými Altmannem je jeden, který pro poznání jazyka má skutečně zásadní význam. Altmann jej nazval Menzerathův zákon podle německého germanisty Paula Menzeratha. Ten v roce 1928 popsal zvláštní jev: Všiml si, že čím delší je slovo v počtu slabik, tím kratší je v průměru slabika. Zavedením pojmů jazykový konstrukt a jazykový konstituent zmíněnou zvláštnost Altmann povýšil na jazykový zákon a (spolu s některými svými žáky) jej testoval v různých jazycích pro jednotky různých jazykových úrovní. Skutečně platí (a dosud nebyl nalezen důvod ji odmítnout) hypotéza, že čím větší je jazykový konstrukt, tím menší jsou v průměru jeho konstituenty.

Altmann pro toto tvrzení odvodil výraz, který má známou matematickou strukturu tzv. mocninného zákona: konstituent je (v daném případě nepřímo) úměrný konstruktu povýšenému na (v daném případě negativní) parametr a celý tento výraz je řízen ještě dalším arametrem. Oprávněně byl tento zákon ve frmulaci pro jazyk přejmenován na Menzerathův-Altmannův zákon. Tímto způsobem je obecně definována jazyková úroveň čili jsou definovány libovolné jazykové konstrukty, nejen jednotky na známých úrovních od hlásek až po věty. Mluvnice a její kapitoly tak dostaly jednotný princip.

Jedním z důsledků Altmannovy lingvistiky je objev nadvětných textových konstruktů, jejichž konstituenty jsou věty nebo větám podobné segmenty textu. Byla tedy pro ně prokázána platnost Menzerathova-Altmannova zákona na textové úrovni, která se tak stala další jazykovou úrovní. Zcela novým odvozením Menzerathova-Altmannova zákona, jeho matematické formy (z Hausdorfovy-Besicovitchovy dimenze), bylo na obecné úrovni poznání zdůvodněno, proč se jeho matematická struktura, mocninný zákon, objevuje v popisu mnoha nejrůznějších přírodních entit. Jazyk se tak jeví být množinou, která podobně jako mnohé přírodní jevy má fraktální charakter. Ať tomu lingvisté chtějí či nechtějí (a oni, jsouce humanisty, zatím spíše nechtějí), jazykové formy jsou produktem lidského mozku, jehož vlastností je schopnost produkovat významy, operovat s nimi a komunikovat je. Významy jsou záhadné a neviditelné jednotky, jejichž povahu a systém by možná pomohla odhalit struktura lingvistické jednotky zvané text.