Královny Valiských Alp

Hierarchické soupeření uvnitř skupiny živočichů se v průběhu evoluce objevuje od kolonií medúz až po člověka. Geneticky zakotvené boje dosahují často značné složitosti a specializace. Jedním příkladem, který stojí za povšimnutí, jsou sezonní rituály herenských krav šlechtěných v jižním Švýcarsku. Tyto nekrvavé, člověkem nerozdrážděné šarvátky jsou zábavnou podívanou patřící k tradicím valiských sedláků a v poslední době se staly též vyhledávanou turistickou atrakcí.

Není tajemstvím, že Švýcaři svá stáda krav láskyplně opatrují. S příchodem jara je vystrojí velkými zvonci, zavěšenými na širokých kožených obojcích s výšivkami a tepáním, a vyvedou je na vysokohorské pastviny s vonnými pláněmi alpských bylinek. Kde je to nutné, přepravují je přes srázy a průrvy dokonce lanovkami nebo vrtulníkem. Ve francouzské části Švýcarska se slavnostní vedení stád do hor nazývá Inalpe.

Především ve Valisu, ale také v Horním Savojsku a Aostě je Inalpe obohacen zápasy krav o titul Královny „alpáže“ (alpské pastviny). Bojů se účastní ne ledajaké krávy běžné v údolích, nýbrž mohutná černohnědá zvířata herenského (v Aostě casténského) plemena s krátkýma hbitýma nohama, hrdě nesenou hlavou s širokým rohatým čelem a snivýma očima. Jejich původ sahá daleko do 3. tisíciletí př. n. l. Cíleně šlechtěny však byly až v 19. století, kdy v malebném městečku Evolene, ležícím v Herenském údolí (Val d’Hérens), byl v roce 1885 standard plemena oficiálně uznán. Sedláci vyšlechtili herenské krávy ne pro mléko, nýbrž především pro jejich fyzickou zdatnost, bojovnost, hrdost a inteligenci. Tato noblesní plemena jsou neobvykle houževnatá a schopná hbitě šplhat po strmých stráních velehor. Pro své dynamické hierarchické chování uvnitř stáda, rituální boje a pro úzký vztah k majiteli se stala jedinečným modelem pro studium sociálního chování uvnitř společenství zvířat i pro vývoj vztahů domácích zvířat s člověkem.

Zápasy herenských krav nemají nic společného s krutostí koridy, nýbrž jsou nekrvavými potyčkami, patřícími k přirozené sociální komunikaci uvnitř stáda. K vážnějším zraněním při nich obvykle nedochází. Otelené krávy i mladé jalovičky vyvedené na jaře do přírody se začnou „hašteřit“ a přetlačovat. Nejzdatnější se v nastávající sezoně stane vůdkyní stáda. Obyvatelé Herenského údolí si tyto rituální potyčky natolik oblíbili, že již po mnoho desetiletí organizují napínavou podívanou – combats des reines (zápasy královen). Postupně se vytříbila a ustanovila přísná pravidla. Královny jednotlivých „alpáží“ se seřadí do pěti kategorií podle váhy, věku a počtu narozených telat a soutěží ve skupinách asi po tuctu zvířat. Vítězky pak postupují do vyšších kol, a to až do vyhlášení královny Valiského kantonu (jednoho z 26 švýcarských kantonů).

Oba jsme si oblíbili krásný Valis s Herenským údolím (obrázek 1), k srdci nám přirostla především oblast Eison/St-Martin v nadmořské výšce 1650 m. V květnu odsud sedláci vyvádějí svá stáda po klikatých stezkách mezi loukami a modřínovými lesy a sledují vlnu jara a rašící zeleně až pod vysoké útesy La Maya (2916 m n. m.) a Becs de Bosson (3149 m n. m.). Zvířata i lidé stoupají několik týdnů a v několika etapách, podobných zastavením horolezců v postupových táborech. Ještě ke konci minulého století se stádům a honákům dostávalo po cestě péče v tradičních mayanech – modřínových domcích malebně rozsetých po strmých stráních. V dolním patře přebýval dobytek, který svými těly vyhříval horní patro, kde přespávali lidé. I v létě tu často klesá noční teplota k nule. Dnes se původní účel mayanů změnil: krávy se opatrují v horských hromadných stájích a mayany si lidé přetvářejí pro pohodlnější ubytování pastevců nebo pro letní dovolené (obrázek 2). Tradice však přetrvávají.

První týden v červnu dojdou jednotlivá stáda sedláků z oblasti Eison až nad hranici lesa – do osady Tsalet (2140 m n. m.), a tam se na vyvýšené planině (obrázek 3) poprvé spojí dohromady při slavnosti Inalpe. Spontánně a téměř okamžitě započnou rituální boje sloučených zvířat o novou hierarchii. Pro snadnou orientaci diváků, kteří jsou rozsazeni po stráních kolem a napjatě pozorují, jsou zvířata označena na bocích velkými bílými čísly, zanesenými spolu s jejich jmény a charakteristikou do soutěžní listiny. Se zvířaty v kruhu smí zůstat jen rabatteurs – vybraní honáci, kteří dbají na dodržování pravidel (najednou smějí soupeřit jen dvě zápasnice ap.) a hlídají, aby se rozvášněná zvířata příliš nepřiblížila k blízkému srázu a v zápalu bitvy se nezřítila.

Zatímco některé krávy se vzdají bez boje a pokorně se stáhnou stranou, ty ambicióznější obsadí strategická místa, která rozrývají svými kopyty a rohy, až tráva a hlína s kameny létají kolem. Pozorují ostražitě okolí, táhle bučí a vyzývají k soupeření. Zápasnice bedlivě zvažují situaci, každá má připravenu svou taktiku. Když konečně dojde k rozhodnutí, prudce na sebe zaútočí, až čela zaduní a zvonce se hlasitě rozkymácejí (obrázek 4 a obrázek6). Stává se, že silnější a taktičtější kráva vychýlí méně zdatnou soupeřku z rovnováhy a valí ji s velkou silou a úprkem mnoho metrů napříč planinou. Zatímco přípravná fáze boje je zdlouhavá, vlastní střetnutí se odehraje během několika vteřin. Poražená kráva se s pokorou odvrátí a vzdálí. Vítězka mocně zabučí (obrázek 7) a začne se hned rozhlížet, není-li někde další opovážlivkyně. Boje pokračují do té doby, než se celé stádo podřídí nejzdatnější zápasnici – ta se majestátně rozkročí na vyvýšeném pahorku, hrdě přehlédne své nové velké stádo a soudce ji prohlásí královnou alpáže (obrázek 5).