Syndrom vyhoření a lékařsky ověřená nemocnost

Syndrom vyhoření (burnout) je častým problémem pracovníků pomáhajících profesí, jeho souvislost s nemocností ale zatím není přesněji zmapována. Na tuto problematiku se zaměřili autoři finské studie K. Aholaa, M. Kivimäikab, T. Honkonena ad., kteří v reprezentačním vzorku (3151 osob) populace ve věku 30–60 let sledovali v roce 2000–2001 nemocnost pro tělesné onemocnění (potvrzenou lékařem) a nemocnost psychickými poruchami podle diagnostického a statistického manuálu psychických poruch (DSMIV). Míra vyhoření byla hodnocena dotazníkem podle Christiny Maslachové. Mezi „nemocné“ byli zařazeni lidé, jejichž pracovní neschopnost trvala déle než 9 dnů.

Výsledky prokázaly mnohem častější nemocnost u skupiny trpící syndromem vyhoření než u skupiny bez těchto symptomů. Po úpravě, jež vzala v úvahu sociodemografické fak tory, se riziko déledobějšího onemocnění u skupiny se syndromem vyhoření jevilo 6,9násobné u mužů a 2,1násobné u žen. Pokud šlo o pacienty s psychickými poruchami, bylo toto riziko ještě vyšší (7,7 pro muže a 2,6 pro ženy). Také délka nemocnosti byla úměrná subjektivnímu vyhodnocení míry vyprahlosti.

Autoři uzavírají, že syndrom vyhoření je spojen s významným nárůstem rizika nemocnosti zaměstnanců a že toto riziko je nezávislé ve vztahu k tělesnému onemocnění či k psychické poruše. (J. Psychosom. Res. 64, 185–193, 2008/2)