Jazyk a myšlení

Jan Sokol mě hodně překvapil tím, že tvrdí: „Když se malé děti učí mluvit, učí se nejen řeč a jazyk, ale učí se také svůj svět. Teprve s jazykem se totiž člověk učí rozkládat smyslovou zkušenost na jednotlivé věci (auto, medvídek, maminka) a věci na podstaty a jejich vlastnosti.“ Ve vývojové psychologii jsem spíš laik, ale měl jsem pocit, že výzkumná zjištění v posledních desetiletích ukazují směrem naprosto opačným.

Existuje řada názorů na to, zda vliv řeči na myšlení existuje a jak je velký; popřípadě jaké konkrétní efekty vyvolává. V učebnicích zabývajících se vývojem dítěte se to někdy prezentuje jako spor mezi J. Piagetem a L. S. Vygotským. Pokud přijmeme toto zjednodušení, pak piagetovské stanovisko tvrdí, že dítě při svém vývoji nejdřív musí být schopno o světě myslet, aby o něm mohlo začít (smysluplně) mluvit. Příslušná schopnost myšlení se při tom vyvíjí především podle jakýchsi biologických hodin. Marxistický intelektuál Vygotskij naopak zdůrazňoval primárnost společnosti a tvrdil něco jako Sokol, tedy že prvotní je řeč sloužící interakci s druhým, jež se až později stává nástrojem (a ještě víc formou) myšlení.

Nejde o to, že značná část obsahu mysli je jistě tvořena tím, co jsme se dověděli prostřednictvím jazyka. Diskuse se týká otázky, nakolik je sama struktura psychiky utvářena řečí (např. vlastnostmi slovní zásoby, stavbou vět). Yaleský psycholog P. Bloom soudí, že dnešní výzkumy dramatický kognitivní efekt přirozené řeči neprokazují. Jazyk nejspíš člověk potřebuje k provádění mentálních úloh spjatých s komunikací („co bych měl říci“, „co mi na to asi odpoví“). Možná je přirozený jazyk nutný i pro další typy uvažování, jako jsou příčinné úsudky nebo sociální kognice (jenže šimpanzi nebo malé děti, které ještě neumějí mluvit, některé úlohy v této oblasti zvládají). Zmíněné nálezy jsou ve shodě s představou evolučních psychologů, že řeč se vyvinula spíš pro orientaci v sociálním prostředí a že pro život ve fyzickém světě asi není nutná (byť je výhodná). Neschopností malých dětí přeložit si zážitky do narativní struktury (převyprávět si je) lze možná vysvětlit infantilní amnézii (běžnou nepřítomnost vzpomínek na zážitky z doby před třetím rokem věku).

Předchozí odstavec se ovšem týkal spíš procesů myšlení, zatímco Sokolovo tvrzení směřuje asi víc k tvorbě reprezentací, tedy toho, s čím při myšlení zacházíme. Stanovisko, že dokud děti nemají slova, nemají ani pojmy, je poměrně krajní. Sokol, zdá se mi, dokonce tvrdí, že pojetí předmětu jako takového je důsledkem setkání se slovy. Empirická zjištění naznačují, že slova nejsou pro pojmové myšlení ani nutnou, ani postačující podmínkou. Již několik desítek let se na stránkách renomovaných časopisů objevují sdělení o tom, že třeba holubi, žádní zvláštní intelektuálové v živočišné říši, jsou schopni určité formy pojmového myšlení či vyvozování kategorií. Tuto schopnost by filozofové a kulturně orientovaní psychologové rádi rezervovali pro člověka obdařeného řečí. Pokud jde o schopnost rozlišit vnímanou skutečnost na jednotlivé „věci“, při padají mi důležité například důmyslné experimenty Renee Baillargeonové naznačující, že určitý pojem o individualitě a stálosti věcí a o jejich fyzikálních vlastnostech, ba dokonce o jejich kvantitě, mají děti hned v prvních měsících života. I když jsou tyto experimenty stále předmětem diskusí, zdá se, že dítě disponuje „schématem předmětu“ o dost dříve, než se předpokládalo. Dnešní výzkum tedy spíš podporuje představu, že základy myšlení, a to i pojmového, ontogeneticky i fylogeneticky předcházejí řeč (v jejím běžném pojetí). Proto by mne zajímalo, zda Jan Sokol opírá svůj výklad o nějaká empirická zjištění, která by naznačený obraz, směřující až k představě o vrozeném chápání předmětnosti věcí, opět korigovala opačným směrem.

Jan Sokol