N=1

Dělat pokusy na jiných je obecně mravně zavrženíhodné, a proto tak činím pouze občas na sobě. Samozřejmě tuším, že při takto miniaturním souboru (o nějaké kontrole, možnosti statistického zpracování atd. ani nemluvě) to věru na časopis Lancet nevypadá a každý vědecký experimentátor by se z plných plic zasmál. Na krátký sloupek do Vesmíru by celá věc snad vydat mohla.

Pocházeje ze staré hypertonické rodiny s kdysi udivujícími hodnotami krevního tlaku, nadělil jsem si k pětačtyřicetinám tonometr. Jak se dalo očekávat, tlak už byl nad normálem a zvolna stoupal. Rozmýšlel jsem, zda po vzoru svých předků spojit svůj osud nadosmrti s medicínsko-průmyslovým komplexem, ale nakonec jsem se rozhodl, že před touto kajícnou poutí zkusím ještě něco experimentů. Redukoval jsem ve své potravě produkty z teplokrevných obratlovců: maso zcela, vejce a tuky jen na to, co je obsaženo v některých typech běžného pečiva. (Ryby zůstaly.) Zhruba do půl roku krevní tlak klesl na normu, ba pod ni. Domnívám se, že základní finta spočívá v omezení proteinů, řekněme tak nanejvýš na malý jogurt a malou krabičku sardinek v tomatě za den (naše kultura se proteiny velmi přejídá, a to zvláště ve starších letech – zdá se mi, že i nadměrné pojídání mléčných produktů je v tomto směru nežádoucí, naopak maso by se v množství menším než malém jíst mohlo, ovšem tak na úrovni dřívějších chudých venkovanů: porce husy o pouti a o posvícení).

Když jsem později pobýval na hoře Athos, udivilo mne, jak podobně k dietě mnichů jsem si jídelníček nevědomky nadesignoval – z tradičních povolání je to ostatně mnich, kdo se nejvíc blíží univerzitnímu kantorovi, nikoli dřevorubec či válečník. Nemálo mne překvapilo, jak je celá věc vlastně jednoduchá. Pro budoucnost, dají-li Nebesa jakou, bude zřejmě nutné jídla dál ubírat – kolem osmdesátky by extrapolace ukazovala tak na dva rohlíky a jednu mrkev denně, v neděli plátek ementálu.

Pochopitelně vím, že osud sedí na delším konci páky, a jakkoli se nám eventuálně jedna klička povedla, stejně mu navzdory všem piruetám neuklouzneme. Je mi také jasné, že takto nejsem platným členem společnosti, nedávaje utržit ani průmyslu masnému, ani farmaceutickému – vlastně jako bych ani nežil. Hypertoniků jsou u nás tisíce a některým možná stojí za uváženou, zda nechtějí nějakou variaci na toto téma zkusit. Z příčin sebezáchovných jsem přece jen všechny myslitelné varianty nezkoušel a podržel se toho, co se osvědčilo – to další už čeká na jiné.

Půvabný byl můj krátký rozhovor na toto téma s jedním z našich čelných hypertonologů: pokud tlak po takovém opatření klesl, o žádnou hypertenzi vlastně nešlo – ta je zvládnutelná pouze systematickou medikací. Je to trochu podobné náhledu, že pokud démon prchl řekněme po nakuřování mateřídouškou, nemohlo jít o Belzebuba – ten ustoupí jen zkušenému exorcistovi.