Viniční altán v Gröbovce

Architektura může být velice nenápadná. Někdy stačí drobný zásah, jem né gesto, které vytvoří prostor pro možnost proměny. Takového dru hu je i dostavba Viničního altánu v pražských Havlíčkových sadech, kte rým ovšem nikdo z místních neřekne jinak než Gröbovka. Rozsáhlý park na rozhraní Vinohrad a Vršovic má bohatou historii, která sahá až do 14. století. Právě na tomto jižním svahu se totiž rozkládala první pražská vinice, založená za Karla IV. V průběhu staletí původní vinice zmizela a na jejím území vznikly dvě zemědělské usedlosti. V roce 1870 koupil tyto pozemky průmyslník Moritz Gröbe, jehož stavební záměr, po stupně uváděný v život v letech 1871–1888, určil dnešní vzhled jižního vinohradského svahu. Stavební program se odvíjel od vily v neorenesančním slohu, postavené podle návrhu architektů Antonína Barvitia a Josefa Schulze. Souběžně s výstavbou vily se odehrávaly i úpravy okolního terénu, rovněž inspirované italskou renesancí. Byla obnovena vinice a vznikl rozsáhlý park s mnoha vzácnými stromy a drobnou romantickou architekturou: v jeho severozápadní části byla vybudována grotta – umělá jeskyně se skalkou, teatron s fontánou a sochou Neptuna od Bohuslava Schnircha (autora sochařské výzdoby Národního divadla, jehož výstavba probíhala ve stejné době; k této práci, stejně jako k zakázce pro Moritze Gröbeho, jej vyzval jeho přítel architekt Josef Schulz). Dominantou parku se stal dřevěný altán, zasazený ve dvou výškových úrovních do zpevněné terasy nad vinicí.

Na počátku dvacátého století začali dědicové Moritze Gröbeho zdejší pozemky rozprodávat. Obec Královské Vinohrady, v obavě před rozdrobením území na stavební parcely pro činžovní domy, od nich v roce 1905 park i s vilou odkoupila. V květnu následujícího roku byl park, vlastenecky pojmenovaný Havlíčkovy sady, otevřen pro veřejnost. Dramatická historie dvacátého století se podepsala i na bývalé Gröbově vile a jejím bezprostředním okolí: za druhé světové války obsadila vilu Hitlerjugend, v padesátých letech se sem nastěhoval Dům pionýrů a mládeže. Nedostatečně udržovaný park chátral až do počátku devadesátých let, kdy byla zahájena jeho obnova. Na samém počátku nového tisíciletí došlo i na rekonstrukci dřevěného altánu nad vinicí. Projektem byli pověřeni d u m architekti (d u m a), kteří již dříve, například na zámku Orlík, osvědčili schopnost doplnit historické prostředí drobnými, ale svébytnými zásahy, které vycházejí vstříc potřebám současného provozu.

Celková stavební obnova viničního altánu předpokládala jeho opětovné využití jako výletní restaurace. Filigránská dřevěná konstrukce dvoupatrové křehké stavby nepřežila půlstoletí bez údržby v bezpečné kondici, proto byla zhotovena její přesná replika. Rozšíření prostoru pro hosty i nové zázemí, které umožní celoroční provoz, umístili architekti do soklu pod dřevěným pavilonem tak, aby nezměnili siluetu památkově chráněné stavby. Vytvořili na Vinohradech jakousi moderní verzi vinného sklípku, protáhlou místnost se samostatným vchodem, vloženou podél přístupové cesty do terasy ve svahu. Neobvyklý „sklípek“ s barem má téměř nevyfotografovatelný bílý interiér, prosvětlený skleněnou stěnou a velkoformátovými skleněnými vstupními dveřmi. Ti, kdo jsou uvnitř, mají neobvyklý výhled na jižní část Prahy, příchozí po cestě vidí stejné panorama, jak se odráží ve skleněné stěně. Proměnlivá podoba parku a oblohy nad městem v různých ročních i denních dobách se stává součástí architektury.