Ne jeden druh žiraf, ale sedm, či dokonce deset

V poslední době je řada savčích poddruhů povyšována na druhy (viz Vesmír 86, 568, 2007/9). Přispívají k tomu jak morfologické revize s využitím moderního statického aparátu, tak rozkvět molekulárněfylogenetických metod umožňujících datovat diverzifikaci jednotlivých forem. Není tedy divu, že po novém molekulárním zpracování žiraf byl navržen posun ve vnímání druhu i u nich.

Povýšení na druh si pravděpodobně zaslouží žirafy angolská, kapská, masajská (z jedné velké skupiny) a žirafy kordofanská, síťovaná, Rothschildova a západoafrická (z druhé skupiny). Molekulární datování naznačuje, že druhy se oddělily ve středním pleistocénu (před 200–500 tisíci let), ale velké skupiny se odlišily už v starém pleistocénu (někdy před 1,6 milionu let). O jejich oddělení se patrně zasloužila jak východoafrická Velká příkopová propadlina, tak rozsáhlá poušť Kalahari, formování pouště Sahary a možná i jezero Čad, které tenkrát mělo mnohem větší rozlohu než dnes.

Vzhledem k velikosti žiraf bychom očekávali, že mají schopnost překonávat velké vzdálenosti v poměrně krátkém čase, což značně zmírňuje genetické rozdíly mezi dílčími populacemi. Tak tomu ale není – a nevíme proč. Příčinou by mohly být rozdílné sezony říje, preference vzorů kůže u partnera či vtisk sexuálního partnera po narození. Zdá se, že zatímco v zoologických zahradách tu a tam ke křížení docházelo (což nemusí vůbec nic znamenat), ve volné přírodě se tak (alespoň už po dlouho dobu) nestalo. Dále je zajímavé, že jsou často příbuzné žirafy z poměrně vzdálených oblastí, například jihoafrická žirafa kapská s východoafrickou masajskou nebo žirafa západoafrická s východoafrickou žirafou Rothschildovou. (Přitom mezi územími druhé dvojice příbuzných je velký prostor vyplněn méně příbuznou středoafrickou žirafou kordofanskou.)

Revize žiraf má dalekosáhlé důsledky pro jejich ochranu. Světová unie na ochranu přírody (IUCN) považuje ohrožení žirafy jakožto jednoho druhu za nízké. Když se ale počet žiraf rozdělí na několik samostatných druhů, bude situace mnohem kritičtější. Nejhůř je na tom žirafa západoafrická, zbývá pouhých 100 jedinců v jedné oblasti Nigeru. Ačkoli zoologické zahrady naštěstí už dlouhou dobu vedou oddělený chov dílčích forem žiraf, je vidět, že by i u některých dalších druhů bylo třeba vytvořit prosperující chovné skupiny v lidské péči. Jestliže budeme spoléhat na to, že se žirafí druhy udrží ve volné přírodě, přestože je jejich výskyt geograficky dost omezený, možná o ně dříve či později přijdeme. Známe ostatně obdobné situace u dalších zvířat, například problémy s ochranou severního nosorožce tuponosého (viz Vesmír 82, 163, 2003/3; 85, 209, 2006/4) v Demokratické republice Kongu.

Protože zbývá analyzovat ještě několik dalších možných poddruhů (např. žirafu núbijskou či zambijskou), a dokonce to vypadá, že žirafa masajská možná zahrnuje dva druhy, nemusí být ani počet sedmi žirafích druhů konečný. (C. R. Biologies 330, 265–274, 2007, BMC Biology 5, 57, doi: 10.1186/17417007557, 2007)