Ad Co jsou vlastně jazykové „chyby“?

[…] Autor ani nenavrhuje, ale prostě konstatuje nevyhnutelnost rezignovat na tvorbu normy v jazyce. Úžasná myšlenka! Jazyk se vyvíjí sám a není třeba jej kodifikovat. Zásahy do něj jsou umělé a proti přírodě.

Chvíli přemýšlejme s autorem: jazyk, v tomto případě čeština, je podle autora pro všechny české mluvčí stejná, vyvíjí se u všech stejně a oni si bez problémů rozumějí, ba co víc, používají s mistrovstvím sobě vlastním všech vrstev jazyka od argotu po nejvyšší nobilitní formu podle toho, jak je třeba. Pružně reagují na změnu reálií a pomocí skvělého citu vybírají cizí slova k osvojení, tvoří jejich pravopis a výslovnost, jiná slova přes metaforu nadívají novými významy a jazykovědec je zbytečný, i kdyby změny jenom registroval?

Nejenže nejsem jazykovědec, ale dokonce ani nevím, jaký vliv v současnosti jazykovědci na vývoj češtiny mají. Kdyby se však aspoň přebírali tím, co kvasí a protéká osvětím češtiny, a snažili se v tom jakž takž odpozorovat nějaké pravidelno, udělali by dost. Neboť ustavení spisovné normy je pojítkem mezi všemi osobními, krajovými, odbornými či „kastovními“ češtinami, k ní se může poměřovat čeština nejvyšších cílů i hovorová čeština obecná.

Samozřejmě si obecná čeština jakýsi normativ utváří sama a bylo by velmi zábavné jej rozebírat – například že i nespisovné tvary mají svůj docela sjednocený pravopis. Celá myšlenka kulhá na obě nohy v předpokladu, že všichni čeští rodilí mluvčí hovoří obecnou češtinou co rodným jazykem. Použití slova mladej v hospodě někde na Slovácku by autora jistě vyvedlo z nevysloveného, ale celým duchem článku hlásaného názoru, že se na celém českém území (žijeme v jazykově homogenním státě!) hovoří stejně a vytyčit normu společného spisovného jazyka je zbytečné a označování odchylek co chyb je škodlivé.

Kdyby se nicméně vlivem televize prosadila jediná norma hovořeného i psaného jazyka v podobě velmi lidové obecné češtiny (s ohavnou dikcí hlasatelů soukromých rádií), kdyby se archaismy, dialekty, slangy a argoty nivelizovaly do jediného osekaného tvaru (nedělejme si iluze o bohatosti obecné češtiny), přišli bychom o cosi, čím se mohou neutrálně psát knihy krásné i odborné. A od čeho se mohou odrážet dialekty i hovorovost obecné češtiny v pěkně plynulém kontinuu… a Slováci by nám mohli přestat závidět krásnou stratifikaci mezi spisovným a obecným jazykem, sami jí nemajíce (sorry, vrznul sem tam přechodník).

Takže zpět. Autor by raději neopravoval chyby v textech, které mají být psány spisovným jazykem, protože jsou to pionýři světlých jazykových zítřků. V žádném případě cimrmanovští hledači cest slepých s heslem Tudy ne, přátelé!

Jazykovědci se jistě často mýlí, často jsou úzkoprsí nebo směšní, nicméně někoho, kdo nám vitýká chibi, na nichž přecejs nestojí svjet, je nám třeba.

Na cestách totiž vyjí vlci … a do tmy před námi potřebujeme chrám i tvrz.