Ad Co jsou vlastně jazykové „chyby“?

Václav Cvrček má nesporně pravdu v tom, že vývoji jazyka jako živého komunikačního prostředku nelze účinně bránit. Vývoj každého jazyka je poznamenán obdobími, kdy se na povrchu zdánlivě nic neděje, a periodami, kdy se radikálně mění výslovnost i gramatika. Vždyť historická změna g > h proběhla v rozmezí jediného století! A stačí porovnat češtinu 19. století a češtinu první republiky s češtinou dnešní; vidíme to i na angličtině prvních zvukových filmů a jazyce dnešní doby.

Zároveň se ale zastávám praxe, že je spontánnímu vývoji poněkud bráněno, i když v konečném výsledku obvykle marně. Hlavním důvodem je jednota jazyka; ostatně neexistence jakéhokoli „zdržovacího orgánu“ vedla historicky k rozpadu jazykové jednoty a ke vzniku tzv. „národních“ jazyků. Není samozřejmě v zájmu občanů, aby se kodifikovaly změny, které probíhají jen v části jazykového území. Kodifikace tvarů mladej, mlíko, lidma, bysme apod. by pravděpodobně ve své době ohrozila jednotu češtiny natolik, že by vznikla varianta moravská, popřípadě dokonce hanácká či lašská. Preferencí historicky „starších“ tvarů bylo dosaženo kompromisu mezi dialekty, zároveň byl citlivě uplatněn i jistý ohled na jazykový vývoj příbuzných jazyků (tvary adjektiv na -ej, -á, -í atd. by se čeština odlišila od všech ostatních slovanských jazyků).

Zanedbatelné není ani hledisko „kultivovanosti“ jazyka. Nová slova a nové hláskové či gramatické jevy mají někdy jepičí život a jejich zařazení do „normy“ by jen zvyšovalo rozkolísanost jazyka, který je už ze své povahy nestabilní. Na některých příkladech by se dalo dokumentovat, že se ke změně normy přistoupilo uspěchaně nebo zbytečně – například zánik předložky s ve významu „shora dolů“ byl nesporně chybou a ochuzením jazyka. Padá se s koně; co padá z koně, je něco úplně jiného.

Fatální v takových případech je to, že provedené změny norem jsou prakticky nevratné; odstranění nežádoucích germanizmů v době tzv. národního obrození je neopakovatelným fenoménem.

Proto je dobré, že existuje orgán, který se otázkou vhodnosti nebo nevhodnosti probíhajících změn zabývá. Zda neúspěšně nebo nikoli, to je jistě sporné. Ale za to, že si v různých oblastech země zatím víceméně rozumíme, bychom měli být bohemistům aspoň trochu vděčni. Obtížnější to mají jazykovědci tam, kde se příslušným jazykem hovoří ve více oddělených zemích (portugalština, angličtina, španělština…), přesto ani tam na jednotu a koordinaci norem nerezignují.