Byl „vačnatý lev“ masozřavý?

Vačnatci vytvořili v Jižní Americe a v Austrálii během dlouhodobé izolace řadu velkých dravých forem. V Jižní Americe například žila vačnatá obdoba šavlozubých placentálních šelem (rod Thylacosmilus) nebo rozmanitá skupina borhyenidů, v Austrálii pak (kromě středně velkých kunovců) vznikli vakovlk, ďábel medvědovitý a vačnatý lev (Thylacoleo carnifex), který žil v Austrálii a na Tasmánii od pliocénu po konec pleistocénu.

Poslední jmenovaný vytrvale trápí paleontology a zoology, protože byl hodně specializovaný a neexistuje žádný vhodný dnešní zástupce, který by naznačil něco víc o jeho životě. Stále se tedy řeší, jestli byl více příbuzný kuskusům, nebo vombatům a koalům (rozhodně patřil někam do okruhu býložravých diprotodontních vačnatců, tj. byl příbuznější klokanům než vakovlkovi) a nejistota vládne i ohledně jeho způsobu obživy. Ačkoli bychom při prvním pohledu na lebku nepochybovali o jeho masožravosti (má totiž nezvykle zvětšené špičákovité řezáky a přední trhákovité třenové zuby), mnozí autoři to nepokládali za dostačující a považovali vakolva dokonce za specializovaného býložravce požírajícího semena cykasů či dužnaté plody (typu okurky či dýně).

Dnes je celkem shodně považován za masožravou formu, nicméně nejistota ohledně způsobu jeho lovu přetrvává. Proto byly lebky vakolva a dnešního placentálního lva naskenovány do trojrozměrných modelů, na nichž se sledovaly zátěžové parametry. Ukázalo se, že velikostně asi třetinový vakolev měl nejen srovnatelnou, ale dokonce relativně ještě větší sílu skusu než lev, takže byl patrně dost nebezpečným lovcem. Na druhou stranu měl zřejmě poměrně malou odolnost rostra (nejpřednější části lebky) vůči tlaku, což vypovídá o odlišném způsobu lovu. Zatímco velké kočky kořist zachytí a „drží“ špičáky a předními končetinami, špičákovité řezáky vakolva by na to zřejmě nestačily. Možná sloužily ke krátkodobému zachycení, ale největší roli při zabíjení kořisti musely převzít trháky, které opakovaně hluboce nastřihovaly kůži a svalstvo. Zdá se také, že tento modus operandi nebyl vhodný pro drobnou kořist, takže vakolev byl zřejmě opravdu lovcem větších zvířat. (Journal of Zoology 274, 332–339, 2008)