Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Tanečník s otevřenýma očima a zvednutým obočím na parketu vesmírně velikém i nesmírně malém

 |  9. 10. 2008
 |  Vesmír 87, 684, 2008/10

Na otázku jak definovat pojem „blízkost“ se zpravidla nejčastěji nabízí odpověď „opak vzdálenosti“. Kruh se uzavírá, jestliže se potom vzdálenost vymezuje jako opak blízkosti: circulus vitiosus – blízkost je malá „vzdálenost“, vzdálenost je velká „vzdálenost“.

Co v dané souvislosti označují slova malý – velký? Prostorové měřítko přece, a to nikoli objemové či plošné, nýbrž lineární: milimetry, centimetry, metry, kilometry, světelné roky apod. V místnosti jsme tak blízko sebe, že se navzájem celkem dobře vidíme a slyšíme. Měsíc je tak blízko Země, že je přitažlivostí vázán zeměstředně.

Je to jediný význam blízkosti? Brzy končí prázdniny, blíží se nový semestr. Takže blízkost není jen relací prostorovou, nýbrž i časovou, měřenou na sekundy, minuty, hodiny, dny, měsíce, roky atd. Tedy: blízkost označuje časoprostorovou relaci. Jen?

I přírodovědci je „dimenze“ blízkosti tím, co je takříkajíc „druhým domovem“. 1) Sousloví „blízcí lidé“, jak z toho plyne, nelze přece omezit jen na vztah časoprostorový, vždyť i lidé v čase a prostoru vzdálení si mohou být blízcí. Už nejde o centimetry či minuty, nýbrž jde o blízkost zcela jinou!

Obvyklá námitka: Tato „jiná“ blízkost je „básnický“ přenos té časoprostorové; ona je první, základní, ta druhá je vázána na emoce a je odvozena lidskými emocemi. Jde o metaforu!

Je tomu skutečně tak? Označení druhé blízkosti za metaforu té první znamená, že původní význam relace byl přenesen na jinou skutečnost. Je tomu tak, že původní je ta „studená“, časoprostorově „objektivní“ realita, zatímco vztah bytostně zahrnující „vřelost“ je druhotný? Je opravdu v časoprostorové blízkosti jen skutečnost předpokládající abstrahovaný čas a abstrahovaný prostor, jakési kantovské apriorní formy názoru? Není intencionální úběžník mířící ke skutečnosti označované za blízkost vždy a hned od počátku plnou blízkostí? Nelze asi chápat blízkost redukovaně – a potom říkat, že metafora opouští to základní a pohybuje blízkostí od pólu „objektivního“ k pólu „subjektivnímu“.

To přece i bez poezie ví každý. Skutečnost vždycky intervenuje, a tak řeč nemíní blízkost jen jako relaci časoprostorovou: „Blízko, blizoučko Štědrý den.“ „Blízkost znamená, že je to za rohem nebo co by kamenem dohodil.“ Ejhle, plná „realita“! Není jakési ryze pasivní čití: čiji – a už jsem v akci! Vždy intervenuji, ať chci nebo nechci. To vlastně plyne třeba hned z fungování lidského zraku. 2)

Blízkost je relací typu existenciálního spříznění, přízeň jde jaksi „spolu“. Náš autor je vždy „spolu“ – jako tanečník se svou partnerkou. Heideggerovo dictum, že technika zkrátila vzdálenosti, ale nepřinesla blízkost, je důrazné upozornění na omyl, jestliže by někdo automaticky očekával od techniky samotné pozitivní účin v blízkosti typu existenciálního spříznění, bytostné vzájemnosti, životního srozumění. Heidegger takto staví vedle sebe dvě různé blízkosti, neboť ta spíš časoprostorová je jiná než ta, v níž běží o harmonickou existenciální sourodost. Heidegger ovšem velmi dobře ví, co to je ono „prosté“ být na světě, pobývat, bytovat, bydlet. Ona „ryze“ časoprostorová není zcela prosta té druhé, neboť bydlet blízko (wohnen) znamená v jistém ohledu obojí.

A stejně je tomu s velikostí. V basketbalu je třeba velikých hráčů – tak alespoň nad metr devadesát, ještě lépe nad dva metry. Nejen u Thermopyl občané osvědčovali velikost svobody, a tím i svou!3 Velikost politickou lze osvědčit v každé době, nejen v té „heroické“. Tancmajstr se neminul příležitosti, když v krajně nepříznivých okolnostech tvořil to své na svém poli seminárním a publikačním. 4) Svět je totiž stále ve stavu nejvyššího ohrožení: zbraněmi, ekologickými katastrofami, neskrupulózním amorálním terorismem, nacionalismy a rasismem, grafomanií a publicistickým kypěním a propleteností všeho se vším a nejistotami dějinného úprku – co ještě připomenout… Doba vždy vyžaduje občanskou velikost.

Ovšemže je dobré žít v dobách jaksi řádnějších, takže obyčejní účastníci s úlevou spočinou v řádnosti tanečního stylu podle dodržovaných pravidel – jako ve hře sportovní: faul je faul a ofsajd je ofsajd, i když se soudce může mýlit. Účastník sázkového uhadování se raduje z radosti výherce nabyvšího nenadále pohádkového jmění.

I vesmír je parketem velkého tance podle nadlidských pravidel. Toulky vesmírem stvořeného hovoří především o údivném zázraku dynamického proudu skutečnosti. Tanečník, ač vědecky nesporně kvalifikovaně erudován, dobře ví, že lidské bádání nelze redukovat jen na to, co lze změřit a zvážit. Je zanícen spatřováním krásy „objektů“ a nalézá v střízlivém vědním konstatování existenční divy a divná kouzla ve velkém i malém. 5) Jak se „to“ udělalo, že v australských stepích, čas od času spalovaných rozsáhlými požáry, rostou keře rodu Banksia, pro něž je oheň nutnou podmínkou existence, protože jejich semena mají tak tvrdá pouzdra, že je může třeba i po řadě let vysvobodit žár? A že se tak stane v příhodné době, kdy v čerstvém spáleništi nehrozí velká konkurence? 6) Ovšemže se nabízí výklad, že silnější přežije, avšak jaký že řetězec výběru je třeba konstruovat, aby popis byl od a do zet? Neplatí totéž o geometrické síti pavouka křižáka? 7)

Co se to s námi stalo, že se z obzoru vytrácí tajemství skutečného? Jak to, že jen někdy zahlédneme – zaživa ponořeni do času – svůj pohyb od přítomnosti dál do další přítomnosti, vydáni do přerůzných situací (bez šance se experimentálně vrátit), jako zázrak zázračné obnovy? Subjekt tohoto pohybu, ono „já“, se v rámci těchto hranic přece nikdy nezastaví. Pozoruhodné je, že přes to nepřestajné „vždy dál“ lze hovořit o jakési konstantě. Ono já, totiž i to JEHO, totiž zůstává a setrvává, totiž je tím, co jako totéž „já“ bylo, je a děje se dál, takže je na NĚJ spoleh! Výraz „děje se“ obsahuje již „se“, totiž nikoli jakési anonymní „ono“, nýbrž určitý neopustitelný subjekt, který se děje jako stále identický substrát v proudu událostí: jsem to JÁ, jsme to stále MY! Existence znamená, že celá ta různorodá osnova či nesourodá spleť je spředena v jedno, které trvá chtě nechtě jako tato jedinečná bytost, aby jako odpovědná stála před zraky Svrchovaného, které mě zná lépe než já sám sebe.

Aby však byla bytostí, která žije, nutně musí „časovat“: jest bytostí díky bytí, jemuž, aby bylo, nelze jinak než býti. Subjekt je zázračně identitou přesto, že je časný; dočasnost je sice jeho bytostným určením, je to však do-časnost coby dar časovosti, který mu dává být, „jestvovat“. Čas odpočítávaný chronometry je pro „dopravní prostředky“. Existenční čas subjektu, i když jde o stabilitu téhož, se rodí znovu a znovu třeba jako zcela „nový“ – ale vlekoucí s sebou sebe, tj. včerejší já, a přijímající nový čas jako nevyhnutelný osud rodit se znovu – či lépe obrodit se, a to dobře či špatně.

Je tomu skutečně tak, že „chaos a řád jsou vlastně dvě různé fáze systému o mnoha prvcích, které se navzájem nějak ovlivňují“? Skutečně stojí na protilehlých stranách hřiště? Chaos je totiž opak řádu, tedy neřád, a jako takový nemá šanci! Podle Anaximandra 8) ne chaos, nýbrž apeiron (= neurčenost) soupeří s peras (= určeností)! Apeiron není neřád, nýbrž božský matečný louh, z něhož krystalují tvary: jde o stvoření! Neurčenost totiž žádá o určení, jde o nachystanost! Stejně tak tma je přece nachystána pro vstup světla, osvětlujícího to, co dosud bylo skryto. A jako svítání postupně vykrajuje tvary, tak peras se rodí, a to neustále, jakkoli zrozené je už tu jako to, co může nést JEDNO jméno! Kosmos je sice šperk, ale jeho skutečností je průběh zdobení, což znamená, že je šperkem, pokud zdobí – šperkuje třeba hrdlo dámy.

Ano, náš svět je i není uniformní – skutečností jedné formy. Či lépe: stvoření žije proměnami – avšak jednoho jediného tvora. Uniformita newtonského světa chce sice mít vše v pohybu, avšak modo mechanico. Ani to však neplatí v oblastech makro a mikro, jak často interpret vesmírného dramatu upozorňuje. To ovšem nikoli proto, aby zlehčil mechaniku univerza, nýbrž aby odlehčil lidskou obtěžkanost, jestliže ji víží pouta k břemenu jednoho jediného stylu.

Co naplat! Je třeba protestovat! Náš tanečník říká, že prý „naše řeč vznikla jako řeč lidských rozměrů, a to je poměrně úzká oblast měřítkové škály“. 9) Jak to, že autor tohoto výroku překračuje nahoru i dolů „úzkou oblast“ lidské přízemnosti? Vždyť sám má stále na mysli neuvěřitelný rozsah bytí od mikrodimenzí částicových a vlnových projevů přes dimenze lidsky jaksi „tak akorát“ až po makrodimenze astrofyzikálního světa! A od minucióznosti mravní až po skrytou neostentativní velikost.

Poznámky

1) Havel I. M., Otevřené oči a zvednuté obočí, Praha 1998., s. 121: „Tvůrčímu přírodovědci se jeho oblast bádání postupně mění v druhý domov. Objekty a jevy, jejichž vlastnosti, důvody a pochyby se rozhodl zkoumat, se stávají jeho důvěrnými přáteli, navštěvují jej, ve dne i ve spánku – a tak po čase si badatel sám už ani příliš neuvědomuje, že se nachází ve světě zcela jiném, než je ten, který ho běžně obklopuje.“
2) Ibid. s. 81: Lidská intervence funguje dokonce i tam, kde člověk míní, že vidí, co vidí: „Z toho zmatku, který se odehrává na sítnici obou očí, nám dovede (zrak) vyrobit konzistentní a srozumitelný trojrozměrný vjem, nerušený ani naším neustálým hýbáním, těkáním a mrkáním.“
3) Na jaře roku 480 př. Kr. bojovali Athéňané spolu se spojenci z jednotlivých POLEIS proti perské přesile, a když byli v bitvě u Thermopyl zrazeni, do posledního vytrvali: spartský Leonidas a 300 vojáků (byli to vojáci, nikoli žoldnéři či otroci, nýbrž svobodní občané) po zradě padli do jednoho; pomník s nápisem hlásá: „Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jakož zákony kázaly nám.“
4) Akademie „kampademická“, edice Petlice, Nové cesty myšlení aj.
5) F. Nietzsche, O životě a umění, s. 10: Svět „jako síla všudypřítomná, jako hra sil a vlnění sil současně, jedno i mnohé, jež se hromadí zde a jehož zároveň ubývá jinde, moře sil pro sebe a v sobě proudících a bouřících, věčně se proměňující, věčně se navracející, opětující, v nesmírnu let se opětující, s přílivem i odlivem svých útvarů; tento svět: rašící z tvarů nejprostších v nejsložitější, tryskající z nejtiššího, nejstrnulejšího, nejchladnějšího v nežhavější, nejdivočejší, nejrozpornější a navracející se pak zase z plnosti k jednoduchosti, ze hry protiv k pohodě souladu…“
6) Ibid. s. 14.
7) Ibid. s. 43: „Kdykoli nám ve škole vykládali vývoj života jako slepý, statistický a vlastně velmi primitivní a průhledný mechanismus výběru nejužitečnějších chyb, vždy se mi vybavily překrásné sítě pavouka křižáka. Jaká to důmyslná posloupnost genetických chyb celých generací mohla tohoto drobného tvora vycvičit k takovému dílu! Jak bláhově důvěřivé musely být mouchy, které se jako první nechaly chytit do jeho neobratných pokusů o síť, dávajíce mu šanci k přežití a k dalším chybám!“
8) Anaximandros A 9 a B 1 ze Simplikia.
9) Havel I. M., Otevřené oči a zvednuté obočí, Praha 1998, s. 27.

Citát

Kdo vyniká jako vojevůdce,

není výbojný.

Kdo vyniká jako válečník,

není prchlivý.

Kdo vyniká v přemáhání protivníka,

není svárlivý.

Kdo vyniká v zacházení s lidmi,

dovede se ponížit.

To se nazývá ctnost smířlivosti,

tomu se říká schopnost zacházet s lidmi,

to znamená sjednocení s nebesy –

od nejstarších dob vrchol všeho.

Lao-c’: Tao te ťing DharmaGaia, Praha 1997, překlad Berta Krebsová (1971)

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie

O autorovi

Radim Palouš

Prof. PhDr. Radim Palouš, (*1924) je doktorem honoris causa na univerzitách v řadě evropských zemí, v USA a v Asii. Vystudoval filozofii na FF UK (doktorát filozofie získal rigorózní prací Masarykovo filosofické mládí) a chemii na PřF. V letech 1982–1983 byl mluvčím Charty 77, v letech 1990–1994 byl rektorem Univerzity Karlovy. Zabývá se filozofií výchovy. Mj. napsal K Bolzanovu významu v duchovním vývoji a v národním povědomí (1981, samizdat), Ars Docendi (2004), O globalizaci (2008), Heretická škola (2008).

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné