Japonská rozpolcenost psíků

Ještě než psík mývalovitý uprchl (či byl vypuštěn) z kožešinových farem v řadě oblastí Eurasie, obýval Japonsko a Dálný východ. Kromě jiného je zvláštní tím, že kvůli nehostinným podmínkám na severu areálu se u něj jako u jediné psovité šelmy vyvinul zimní spánek. V Japonsku žijí dvě jeho formy, jedna (Nyctereutes procyonoides albus) na ostrově Hokkaidó, druhá (Nyctereutes procyonoides viverrinus) na ostrovech Honšú, Šikoku a Kjúšú.

Nová studie odhalila zřetelné rozdíly mezi oběma poddruhy. Severní poddruh odpovídá ekologickému Bergmannovu pravidlu, takže má větší tělesnou velikost. Přestože má i větší špičáky, jeho třenové zuby a stoličky jsou naopak mnohem menší. Ukazuje se také, že má i větší rozsah temporálního svalu, typický spíše pro masožravce. Z celkového srovnání tak vyplývá, že zatímco severní poddruh je spíše masožravý, jižní je spíše hmyzožravý a býložravý až plodožravý, k čemuž se mu hodí právě větší třenáky a stoličky. Rozdělení těchto forem je logické i vzhledem ke klimatu. Severní poddruh by se během tužších zim a při vyšší sněhové pokrývce těžko uživil na plodech a hmyzu, zatímco o výživnější ptáky a drobné hlodavce jistě nemá takovou nouzi.

Je tato odlišnost psíků jedinečná? Není, protože Japonské ostrovy jsou faunisticky poměrně dobře rozdělitelné na severní Hokkaidó a zbylé jižnější ostrovy, které jsou odděleny úžinou Tsugaru, vzniklou asi před 100 000–150 000 lety. Úžina je natolik dobrou překážkou, že severně od ní najdeme palearktické prvky (žijí tam například medvěd, jelen sika, poletuška slovanská či naše veverka) a jižně prvky orientální fauny. Ty jsou často druhotně natolik odlišné od kontinentálních předků, že jsou vlastními druhy, a tedy japonskými endemity (například serau malý, makak červenolící, poletucha Petaurista leucogenys, rejsec Chimarrogale platycephalus).

Zoogeografové proto touto úžinou táhnou pomyslnou čáru, Blakistonovu linii. Některé druhy se vyskytují po obou stranách linie, konkrétně např. liška, jelen sika nebo právě psík mývalovitý. Za odlišnostmi japonských savců stojí nejen jejich vzájemná dlouhodobá izolace způsobená úžinou, ale také opakovaná spojení ostrovů pevninskými mosty s kontinentální Asií. To se dělo v glaciálech, kdy hladina světového oceánu pokaždé prudce klesla a řada zvířat mohla na Japonské ostrovy přejít „suchou packou“. (Journal of Zoology 274, 239–247, 2008)