Fágová terapie v českých zemích

O tom, jak vybíravá bývá dějinná paměť, svědčí mimo jiné historie bakteriofágové terapie. Dnes se občas píše o bakteriofágové terapii v Gruzii (viz též H. Španielová: Bakteriofágová terapie – utopie, nebo realita?, Vesmír 85, 750, 2006/12). Standardní příběh posledních padesáti let experimentální biologie, tak jak jej čerpáme většinou z přehledných článků v časopisech typu Nature nebo Science, píší většinou anglicky mluvící autoři. Přehrabovat se v cizojazyčných textech starých půl století se jim moc nechce, a práce z doby před rokem 1960 obvykle nebývají na internetu. V posledních 15 letech se ale situace dramaticky mění, tak jak ve světových laboratořích přibývá emigrantů z někdejšího Sovětského svazu. Ruština už není exotickým jazykem psaným v neznámém písmu a v povědomí odborné veřejnosti se usazuje představa, že na Západě sice počáteční nadšení pro fágy až na pár výjimek nepřežilo třicátá léta, ale v SSSR metoda přetrvávala a vzkvétala. ¹⁾ V dnešní Gruzii přežívá dodnes, i když zřejmě moc nevzkvétá, Eliavův ústav, navzdory tomu, že jeho zakladatele, d’Herellova spolupracovníka Georgije Eliavu, dal Berija r. 1937 bez soudu popravit. Přesto sovětská moc neztratila důvěru k fágům z jeho laboratoře. Od 2. světové války prý byly bakteriofágové preparáty, produkované později až do osmdesátých let po desítkách hektolitrů denně, rutinně používány například proti úplavici mezi rudoarmějci.

Vědecký svět třicátých a čtyřicátých let se ale neskládal jenom z Ameriky, Francie a Sovětského svazu. Pokusy s fágovou terapií probíhaly v řadě dalších zemí, včetně meziválečného Československa.

Fágové (nejen) pro wehrmacht

U nás možnosti fágové terapie zkoumaly především laboratoře Státního zdravotního ústavu (SZÚ), který byl založen v polovině dvacátých let jako specializované pracoviště pro boj proti infekčním chorobám – tedy hlavně pro vývoj a výrobu sér a očkovacích látek, kontrolu léčiv a bakteriologickou diagnostiku. Ústav vznikl za pomoci Rockefellerovy nadace, která také poskytovala stipendia nadějným mikrobiologům na studijní pobyty ve Spojených státech. Tak se např. r. 1923 – právě v době, kdy bakteriofágy začaly budit zájem – dostal na prestižní Harvardovu školu veřejného zdravotnictví v Bostonu František Vaníček, pozdější vedoucí oddělení SZÚ pro výrobu sér a očkovacích látek a docent Lékařské fakulty UK. ²⁾ Spolu s Ludmilou Mlčochovou se stal jedním z průkopníků fágové terapie u nás.

Ředitelem Státního zdravotního ústavu byl od r. 1938 další rockefellerovský stipendista – Hynek Pelc. ³⁾ Pod jeho vedením ústav ⁴⁾ celkem otevřeně poskytoval azyl lékařům, mikrobiologům a medikům z uzavřených českých vysokých škol či z rozpuštěné československé armády. Vojenským epidemiologem a mikrobiologem byl původně i docent Karel Raška, který do ústavu přišel r. 1939 a spolu s F. Vaníčkem a L. Mlčochovou se zapojil do vývoje terapeutického bakteriofága proti úplavici.

Připomeňme si, že účinnost fága proti úplavici se jednoznačně a přesvědčivě podařilo prokázat již d’Herellovi r. 1919 a další autoři jeho výsledky potvrdili. Cílem pokusů Vaníčkovy skupiny tedy bylo spíš dotažení teoreticky bezproblémového postupu až k praktické aplikaci v běžném zdravotnickém provozu než základní výzkum. Ve válce ale takový projekt nabyl strategické důležitosti – epidemie průjmu dokáže podlomit bojeschopnost armády dosti účinně – a fágový program v SZÚ běžel za bedlivého zájmu německých úřadů, a posléze i v zřejmě ne zcela dobrovolné spolupráci s německou firmou Behring. Od r. 1941 se ve spojení s touto firmou dokonce rozjela kultivace fágů ve velkém pro potřeby wehrmachtu.

Mezitím došlo v ústavu k zásadním změnám. Roku 1940 byl H. Pelc z politických důvodů odvolán z ředitelské pozice. Nadále se však snažil vybudovat síť okresních laboratoří pro bakteriologickou diagnostiku. V rodných Strakonicích získal jako kandidáta na vedoucího bakteriologického pracoviště MUC. Zdeňka Cvrčka, medika, jehož uzavření vysokých škol těsně před dokončením studia donutilo opustit fakultu. Právě tehdy zřejmě vznikly první kontakty mezi strakonickou okresní nemocnicí a SZÚ, které za několik let měly nabýt na významu.

V červnu 1942 byl Hynek Pelc spolu s několika spolupracovníky v rámci odvety za atentát na Heydricha zatčen gestapem a bez soudu popraven. Přesto okupační moc neztratila důvěru k fágům z jeho ústavu. Skupina F. Vaníčka a L. Mlčochové zajišťovala i nadále výrobu bakteriofágových preparátů proti úplavici pro německou armádu. (Podobnost čistě náhodná?) Část produktu byla po celou válku neoficiálně dodávána také českému civilnímu zdravotnictví. Představu o rozsahu pražské fágové velkovýroby dává například to, že pro potlačení epidemie úplavice mezi osvobozenými terezínskými vězni v roce 1945 mohlo být okamžitě dodáno téměř 1000 litrů fágového preparátu.

Strakonický tyfový experiment z let 1945–1946

Poslední dějství naší fágové historie se odehrálo v již zmiňované strakonické nemocnici, kam r. 1943 nastoupil jako primář interny dr. Ludvík Hloucal, bývalý asistent z pražské I. interní kliniky. ⁵⁾ V zdánlivě idylické okresní nemocnici té doby bývaly občas k vidění choroby, které dnešní medici znají asi už jen z učebnic: skrofulóza čili krtice, blaťácká horečka, záškrt, dětská obrna, skvrnitý tyfus, tetanus, a především břišní tyfus, na Strakonicku endemický, který občas vzplál větší či menší epidemií. Zdrojem byla většinou závadná studniční voda, ale i bacilonosiči z minulých případů.

Možnosti využití bakteriofága k léčbě tyfu zdaleka nebyly prozkoumané tak důkladně jako u úplavice. ⁶⁾ Proto lze pokusy, které od r. 1943 probíhaly ve spolupráci mezi Vaníčkovou laboratoří v SZÚ a interním oddělením strakonické nemocnice, bez nadsázky považovat za průkopnické. V roce 1947 byly jejich výsledky shrnuty ve studii publikované v Časopise lékařů českých, kde byly porovnány účinky bakteriofága a konvenční terapie u několika desítek pacientů z těžké tyfové epidemie z let 1945 a 1946. Tato práce nejen ukazuje, že má smysl používat fágy proti tyfu, ale také umožňuje porovnat styl práce se současníky publikujícími v renomovaných zámořských časopisech (viz tabulku obrázek). Srovnání přitom vychází nečekaně jednoznačně ve prospěch starého kontinentu.

Proč ale v těchto pokusech nikdo nepokračoval? Odpověď je prostá: nebylo třeba. Dostupnost antibiotik spolu se zlepšenou hygienickou situací, zejména v zásobování vodou, omezila výskyt epidemií. S fágem bylo navíc příliš mnoho práce, musel se připravovat pro každé vzplanutí choroby znovu, nevydržel delší skladování a rezistence k antibiotikům tehdy teprve číhaly za obzorem. Zůstal jen ten separát z Časopisu lékařů českých.

Aby bylo jasno: Haně Španielové nic nevyčítám. Dějiny píší velmoci (navíc obvykle ty vítězné), a to, co se odehrává jinde, je odsouzeno upadnout v zapomnění jako lístek větrem hnaný. Nebýt toho, že jsem dcera jednoho z přímých účastníků, také bych o tomto příběhu neměla ani tušení.

Při psaní článku jsem čerpala z rukopisu J. Z. Cvrčka Mých devadesát let, 380 stran, 2005.