Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

„Alpy v době ledové“ po stu letech

 |  9. 8. 2007
 |  Vesmír 86, 524, 2007/8

V letech 1901 až 1909 vyšly tři díly jednoho z velkých monografických děl světové kvartérní geologie „Die Alpen im Eiszeitalter“, 1) které poskytly nový, tehdy opravdu revoluční pohled na podnební změny (ledové doby) a jejich důsledky v nejmladší geologické éře – kvartéru. Jen čtvrt století před tím (r. 1875) švédský geolog Otto Martin Torell na shromáždění Německé geologické společnosti vyložil, že rýhy na výchozu vápenců v Rüdersdorfu u Berlína jsou stopy po pohybu pevninského ledovce pokrývajícího severní Evropu. Tím vyvrátil driftovou teorii, která přítomnost severských hornin, zejména známých bludných balvanů, vykládala přenosem na plovoucích ledovcích. Začala se prosazovat představa o velkém zalednění, které zasáhlo i sever střední Evropy a zatlačilo na něj řadu charakteristických zástupců subpolární fauny, jako byli sobi, polární lišky, pižmoni, rosomáci či drobní lumíci (jejich kosti byly skutečně nalézány v jeskyních či cihelnách). Je třeba dodat, že mnozí badatelé, třeba uherský paleozoolog Tivadár Kormos, se s touto představou ledové doby těžce smiřovali a její dopady odmítali vzít na vědomí. V okolních zemích i u nás byla mezi badateli vžita představa o jediné době ledové.

Za této situace znamenala alpská monografie opravdový převrat. Rozlišila čtyři velké doby ledové (glaciály) günz, mindel, riss, würm a tři doby meziledové (interglaciály) günz/mindel, mindel/riss, riss/würm, z nichž prostřední měla být nejdelší, podle odhadu založeného na časovém průběhu sedimentačních i erozních pochodů měla trvat až 240 tisíc let, což tehdy bylo číslo sotva uvěřitelné.

Přestože se z představy tolika dob ledových zatočila mnohým paleobiologům hlava, Penckův a Brücknerův systém – kvadriglacializmus – rychle získával ohlas, a posléze hluboce ovlivnil celý výzkum kvartéru, klíčového období vývoje lidské společnosti. Názvy alpských ledových dob se postupně začaly užívat nejen v alpské oblasti, ale i v sousedních zemích, kam alpské zalednění nikdy nezasáhlo, například u nás, a postupně i v regionech mnohem vzdálenějších. Tuto situaci dobře charakterizuje Paul Woldstedt v úvodu kapitoly o alpském zalednění v 2. dílu své monografie o světovém kvartéru z r. 1958, tedy po půlstoletí: Alpy jsou klasickým územím, kde byly nejdříve poznány a zkoumány projevy někdejších větších zalednění. Základem zůstává i dnes – 50 let po svém vydání – dílo A. Pencka a E. Brucknera „Die Alpen im Eiszeitalter“. Hlavní rysy stavby popsané v této monumentální práci představují i dnes pevný základ, i když doplněný rozmanitými poznatky a úpravami. Jejich dílo se tak stalo výchozím podkladem výzkumu ledových dob na celé Zemi.

Nicméně již od dvacátých let minulého století se objevují studie, které ukazují, že celý průběh klimatických změn, a tedy i ledových dob, byl složitější. Jednotlivé glaciály lze ještě dále členit na dílčí úseky oddělené teplejšími obdobími, nehledě na to, že lze doložit i starší zalednění než původní Penckův a Brücknerův günz. Byly to zejména práce W. Soergela ve středním Německu, B. Eberla v předalpské oblasti i zobecňující díla F. Zeunera, jež postupně přinášely důkazy, že glaciálů a interglaciálů bylo více, zatím však pietně dodržovaly původní alpské termíny. Zeuner však již tušil, že časové korelace nemusí být spolehlivé, a proto zaváděl neutrální termíny, například poslední, předposlední, a dokonce předpředposlední glaciál. Přikláněl se k představě o větším počtu ledových a meziledových dob, což podporovaly i Milankovičovy práce o periodických změnách slunečního osvitu Země, jedna z hlavních opor polyglacializmu.

Je zajímavé, že v naší meziválečné literatuře měly tyto myšlenky jen malý ohlas a že teprve v době 2. světové války se objevily prvé polyglacialisticky laděné studie, jako byl systém 11 vltavských teras Q. Záruby nebo členění sprašových souvrství K. Žebery. Základní paralelizace však stále navazovaly na Penckův a Brücknerův systém. Rovněž paleobiologické aspekty se v té době uplatňovaly až překvapivě málo, o čemž svědčí třeba slavná, převážně entomologicky zaměřená monografie K. Holdhause „Die Spuren der Eiszeit in der Tierwelt Europas“ (1954), která přináší množství biogeografických poznatků, aniž se vyrovnává s představou dopadu většího počtu ledových dob.

Mimořádný pokrok v poznání kvartéru přinesl až mnohaoborový výzkum v druhé polovině 20. století. I ten se ještě zprvu snažil vycházet z alpského systému, ovšem různě doplněného a podrobněji členěného. Naše poválečná literatura se proto přímo hemží termíny jako würm 1, 2 a 3, riss 2, preriss nebo günz 1/2, které se vztahovaly na různé fáze v nezaledněném území, namnoze k sobě přiřazené na základě pouhého odpočítání od současné doby, bez bližší korelace s klasickou oblastí Alp. V okolních, ale i vzdálenějších zemích byla situace podobná, což postupně vedlo k stále větším obtížím. Ty byly vyvolány mimo jiné i řadou nových poznatků kritického rázu. Třeba rozbory půd a faun z horizontů teplých období ve sprašových souvrstvích jasně ukázaly, že jednotlivé interglaciály jsou vzájemně srovnatelné z hlediska časového rozsahu i klimatických charakteristik. Tento poznatek ovšem popírá existenci velkého interglaciálu mindel/riss a zároveň dokládá, že klimatické změny v kvartéru probíhaly v poměrně pravidelném cyklu. Na tento stav reaguje již americký monograf kvartéru R. F. Flint ve svém díle „Glacial and Quaternary Geology“ (N. York 1971) poznámkou k Penckovu a Brücknerovu systému na s. 643: „This neat scheme was a tempting standard for correlation, and workers took uncritical advantage of it to so great an extent that it achieved worldwide renown“ (volně přeloženo: toto úhledné schéma bylo lákavým vzorem pro korelace a pracovníci ho nekriticky využívali v tak velké míře, že získalo celosvětový ohlas). Novodobé výzkumy dávají této poznámce za pravdu a dokládají správnost polyglacialistického pojetí. Proto se v rámci zhruba stoletého jubilea můžeme s alpským systémem čtyř glaciálů rozloučit pietním závěrem, že ať již dnešní poznatky přinášejí jakkoli odlišné výsledky a názory, zůstává velkolepé dílo A. Pencka a E. Brücknera vynikajícím mezníkem na cestě poznání nejmladší geologické minulosti a že bez něj bychom nikdy nebyli tam, kde v současné době jsme.

Poznámky

1) Albrecht Penck a Eduard Brückner: Die Alpen im Eiszeitalter I–III, Leipzig 1901–1909.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Klimatologie

O autorovi

Vojen Ložek

RNDr. Vojen Ložek, DrSc., (*1925) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., se zabývá geologií kvartéru. Věnuje se též malakozoologii a přednáší na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Z jeho knižních publikací připomeňme alespoň: Příroda ve čtvrtohorách (Academia, 1973), Zrcadlo minulosti (Dokořán, 2007).
Ložek Vojen

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné