Žabí putování Indickým oceánem

Od časů Darwina platí tvrzení, že se na oceáns kých ostrovech nevyskytují žádní endemičtí obojživelníci. Ač mají obojživelníci obojživelnost ve jméně, jejich úzké sepětí s vodou se týká v dnešní době pouze vody sladké. Současní obojživelníci jsou velmi citliví k osmotickým změnám prostředí a i krátkodobý pobyt v moři je jim zapovězen (ačkoli existují žáby, které snášejí, nebo dokonce částečně obývají vody brakické). Proto se stali jednou z klíčových skupin biogeografie a některé důležité biogeografické hypotézy se opírají právě o rozšíření obojživelníků na ostrovech a kontinentech. O jiných obratlovcích to neplatí. Třeba endemičtí plazi jsou přítomni na mnoha ostrovech a o mnohých se ví, že oceánské dálavy překonávají celkem snadno.

Důležitý je pojem oceánské ostrovy. Bude proto dobré přesněji si jej vymezit. I obojživelníci jsou hojně rozšířeni na mnoha ostrovech a souostrovích – např. na Filipínách a Sundských ostrovech, v Karibiku i rozlehlé Oceánii. Některé tyto ostrovy byly dokonce v minulosti pod hladinou moře. O žádném z nich však z jistotou nemůžeme říci, že nebyl alespoň na krátkou dobu spojen s pevninou nebo že při zalití mořem nevyčnívala nad hladinu alespoň malá část, na níž by dokázal přežít nějaký relikt starší obojživelné populace.

Skutečné oceánské ostrovy jsou takové, které prokazatelně nikdy neměly žádné spojení s pevninou. Jsou to hlavně ostrovy vulkanického původu a korálové atoly. Obklopuje je oceán dostatečně hluboký na to, aby byl vyloučen kontakt s pevninou v časech, kdy byla hladina světových moří níže než dnes. A jsou také natolik mladé, aby se nikdy nemohly setkat s pevninou v důsledku kontinentálního driftu.

Na ostrovech tohoto typu vskutku žádní endemičtí obojživelníci nežijí. Některé sice jsou osídleny neendemickými žábami nebo mloky, ale jejich přítomnost se vždy dá vysvětlit jako nedávné zavlečení člověkem.

Všechno je nejspíš jinak

Na ostrově Mayotte žijí dvě žáby, o nichž se donedávna předpokládalo, že patří k madagaskarským druhům Mantidactylus granulatus a Boophis tephraeomystax a že se na komorský ostrůvek dostaly až přičiněním člověka. Ve skutečnosti jsou to však dva odlišné druhy, které se od svých madagaskarských příbuzných liší morfologicky, hlasovými projevy (což je v systematice žab důležité) i geneticky. ²⁾

Z toho ovšem mimo jiné vyplývá, že se oba druhy na nejvýchodnější z Komorských ostrovů dostaly dávno před příchodem člověka. Rychlost tikotu molekulárních hodin maskarénských žab je známa dosti dobře a byla několikrát prověřována. Podle ní oba nové druhy pronikly na Mayotte někdy před 8,7 milionu let.

Jak je to možné? Jak se jim podařilo překonat oceánskou bariéru? To prozatím nevíme a můžeme o tom jen spekulovat. Jak se zdá, oba druhy zřejmě mohly mít pro takový výsadek jisté předpoklady, přestože patří do vývojově odlišných skupin. Pocházejí z druhově bohatých podčeledí Boophinae a Mantellinae. V obou lze rozpoznat několik ekologicky odlišných skupin, které žijí v jiném prostředí a se svým okolím se vyrovnávají pomocí jiného souboru adaptací. V obou existují i druhy rozmnožující se ve stojatých vodách, jež dobře snášejí nezalesněné prostředí a nečiní jim potíže přečkat delší čas bez vody.

A právě k takovým patří i obě žabky mayottské i seychelská Tachycnemis seychellensis (viz obr. 5). Schopnost odolávat suchu je zřejmě klíčové přizpůsobení, které umožňuje žábám přečkat třeba náročnou plavbu na přírodním voru z vegetace (což je nejpravděpodobnější dopravní prostředek nových „osadníků“).

Konec dalších záhad?

Studium madagaskarských žab je v posledních letech velmi intenzivní. Prozatím je známo přes 200 druhů a několik desítek dalších na popis čeká. Odhaduje se, že rozmanitost batrachofauny Madagaskaru rozhodně přesahuje 300 druhů. Pouze 2 z nich nejsou na ostrově endemické a ještě před pár lety se myslelo, že tam nejsou ani původní. Molekulární analýzy potvrdily, že Hoplobatrachus tigerinus opravdu doputoval na Madagaskar až s člověkem. ³⁾ Naopak rozsáhlá genetická studie afrických i maskarénských populací druhu Ptychadena mascareniensis odhalila, že tento druh je původní nejen v Africe, ale i na Madagaskaru a člověkem byl zavlečen pouze na Mauritius, Reunion a na Seychelské ostrovy. Ptychadena se na Madagaskar úspěšně přeplavila zřejmě hned dvakrát. Dvě geneticky odlišné linie ukazují na první výsadek někdy před 2 miliony let a druhý zhruba před 200 až 300 tisíci let – v každém případě však dávno před příchodem člověka.

A zbývá otázka nejdůležitější, totiž jak se vůbec žáby dostaly na Madagaskar. Ačkoli z Madagaskaru pochází i unikátní fosilie označovaná za nejstaršího známého žabího předka, ⁴⁾ současné madagaskarské žabí populace s ní téměř jistě nemají vývojově nic společného. Jejich zakladatelé pronikli na Madagaskar v dobách, kdy již byl dávno ostrovem (viz obr. 5), ⁵⁾ neboť všechny současné skupiny žab žijící na Madagaskaru jsou vývojově velmi mladé. Již víme, že předci čeledi Hyperoliidae přicestovali na Madagaskar někdy před 19–30 miliony let. Historie dalších linií (např. Mantellidae) prozatím neznáme, ale podobný způsob příchodu rozhodně nelze vyloučit, neboť – jak se zdá – překonat oceán není pro žáby zas tak výjimečný výkon, jak jsme se dosud domnívali.