Lovecké strategie Dajaků

Benuaqové jsou obyvatelé celkem rozsáhlého území mezi řekami Teweh a Mahakam na hranicích centrálního a východního Kalimantanu. Přesto patří k nejmenším dajackým skupinám. Etnologové si je podle způsobu života zařadili do nudné škatulky usedlí zemědělci. Ekologové o nich vedou spory, zda jsou to ničitelé posledních zbytků pralesa, nebo naopak jejich zachránci, protože jim ničení jde o něco pomaleji než těžařským společnostem. Oni sami o sobě říkají, že jsou rybáři. Pravda je jako obvykle někde uprostřed a Benuaqové se jejím ověřováním nikterak netrápí.

Vypravili jsme se za těmito bornejskými domorodci, abychom poznali jejich způsob života, který je odpradávna úzce spjat s ekosystémem tropického deštného lesa. Po šestnáctihodinové plavbě lodí proti proudu řeky Mahakam se ocitáme v přístavním městečku Melak, kde se původní dajacká populace stále ještě mísí s indonéskými přistěhovalci. Odtud však stačí překonat jen necelou hodinu cesty po krkolomných silničkách a dostáváme se do oblasti kmene Benuaq. Na první pohled je zřejmé, že některé součásti moderní materiální kultury dorazily i sem. Téměř každá domácnost vlastní televizi, DVD přehrávač a obrovskou satelitní anténu. Většina lidí nosí křiklavě barevná trička s anglickými nápisy, kterým nerozumí. Na druhou stranu se zde zachovalo až překvapivě mnoho z původních zvyků, rituálů i tradičních způsobů získávání potravy. Okolní sekundární les s posledními primárními ostrůvky nabízí bohatou škálu živočišných druhů, které jsou více či méně vhodné k lovu.

Zažitá představa Dajaka s foukačkou lovícího opice se zde však tak úplně neshoduje s realitou. Používání tradiční foukačky potatn v současné době poněkud upadá. Hlavním důvodem je fakt, že „není jed“. Záhadu nedostatku jedu se nám podařilo vyřešit až po několika dnech. Všechny stromy v okolí, které jed poskytovaly, jsou „zaříkané“, a tak nemají žádný účinek. Stalo se to jednoduše. Jed siratn se získával z pryskyřice vytékající z naseknutého stromu Antiaris toxicaria buď přímo, nebo složitým několikadenním postupem zahřívání, sušení a míchání s vodou. Jed nepůsobil rychle. Znamenalo to nevýhodu v tom, že zvíře mohlo ještě utéct a zemřít samo někde daleko, ale také výhodu, že při neopatrném zranění se člověk mohl zachránit tím, že strom, ze kterého byl jed vyroben, „zaříkal“. Během těch několika staletí se zřejmě našlo mnoho lidí, kteří se na léčebný postup museli spolehnout. Staří Benuaqové však měli v záloze ještě silnější jed, sinaak. Působil ale velmi rychle a žádné zaříkávání proti němu nepomáhalo. Z těchto důvodů se tedy upustilo od jeho využívání.

Ani požívání opičího masa není ve společnosti Benuaqů tradiční záležitostí. Opice se loví pouze příležitostně, často jen v souvislosti s ochranou políček. Jejich maso je potom většinou darováno nejchudším obyvatelům vesnice. Podle Benuaqů není opičí maso příliš chutné a některé rodiny mají dokonce své soukromé tabu pro jeho požívání. Nejčastější lovnou zvěří této oblasti je prase vousaté, muntžak a kančil. Lov probíhá většinou s pomocí smečky speciálně vycvičených psů a loveckou zbraní je dřevěný oštěp se železným hrotem. Vzhledem k tropickému klimatu nelze ulovené maso skladovat, a tak jsou přebytky prodávány ostatním členům vesnice, což rodině přináší sice nepravidelný, ale zato velmi významný výdělek.

Podle legendy je jméno Benuaqů odvozeno od názvu stromu nuaq (Derris elliptica), jehož dřevo se odjakživa používalo k lovu ryb, neboť obsahuje toxické látky. Be-nuaq znamená ten, který používá nuaq. Předchůdci dnešních Benuaqů, od kterých je tato legenda převzata, vždy žili podél řek a v průběhu uplynulých šesti set let postupně doputovali za rybami od Tewehu až k řece Idatn. Během té dlouhé cesty v prostoru a čase dokázali vymyslet neuvěřitelné množství různých rybářských strategií a pastí, které jim měly zjednodušit obstarávání obživy. Pasti nejen dokonale odrážejí úpěnlivou snahu Benuaqů vydávat co nejméně energie, ale jsou také praktickým řešením spořícím čas. Zřejmě nejstarší strategie rybolovu využívají přírodní jedy, ať už jde o zmíněný nuaq, nebo o sawikn. Rozsekané kousky dřeva obsahující bílou toxickou látku lidé jen vhodili do řeky, a pak už stačilo sbírat dočasně omráčené ryby, které vyplavaly na hladinu. Ani jeden z těchto jedů se dnes již nepoužívá – indonéská vláda to striktně zakázala. O to víc se tedy rozmohly ratanové koše kalaak, unak a buuq.

Výsadně mužskou záležitostí je vždy dopoledne zajít k řece, potopit se pod břeh, vytáhnout nad hladinu koš s chyceným obědem a hrdě se vrátit domů. Když se žádná ryba nechytí, vrací se muž domů často jen na uvařenou bílou rýži. Příprava jídla je totiž věcí žen, stejně jako obstarávání zeleniny. A tak i když cestou od vody míjí muž několik druhů rostlin, jejichž listy jsou po dlouhém vaření upravitelné k jídlu, ani ho nenapadne tyto listy domů přinést. Manželku však zase nenapadne opustit dům ani na pár minut, aby listy nasbírala.

Proč si tedy Benuaqové nepěstují zeleninu hned za svým dřevěným domečkem? „Je to moc drahé,“ odpověděl nám učitel Manuel ve vesnici Mencimai. „Muselo by se totiž koupit dřevo, ze kterého by se postavila ohrádka okolo záhonku. Pěstovat zeleninu bez ohrádky je holý nesmysl, protože všudypřítomná domácí prasata by se sklizní na člověka nečekala. Zelenina se proto dá pěstovat jen daleko za vesnicí, kam prasata nechodí, a to už se nevyplatí.“

Zachránit rodinu před suchou rýží můžou děti, zvláště ty, kterým zrovna skončila hodina ve vesnické základní škole. Na udici tangkor, kterou jen tak bez návnady hodí do vody, hned zase vytáhnou, a v mžiku opět spustí skrz vodní hladinu, se občas chytne zvědavá pěti- až deseticentimetrová rybička. Tento způsob lovu ryb je sice fyzicky namáhavější než umísťování košů pod břeh, ale co se týče množství ryb a času lovem stráveného, je často mnohem efektivnější. Avšak i děti už vymyslely past. Velký boom zažívá plastová láhev od pitné vody s vyříznutým otvorem na boční straně, do kterého je zasazeno hrdlo jiné plastové láhve. Vytváří vstupní trychtýřek pro ryby, které za návnadou (kokosovou hmotou) vplují dovnitř a zmatené nikdy nenajdou cestu zpět. Celé toto lapací zařízení, které ještě pořád čeká na své jméno, je nasazeno na tyč zapíchnutou do dna potoka. Čtenář si jistě představí velikost rybek, které jsou schopny proplout hrdlem jedenapůllitrové PET lahve.

Samozřejmě jsou ve vesnici i tací, kteří nemusí problémy s (ne)ulovenými rybami a (ne)natrhanou zeleninou řešit. Jednoduše si vše potřebné koupí od prodavačů objíždějících okolní vesnice na motorkách obtěžkaných dřevěnými bednami s výpěstky či úlovky. Rodin, které si mohou dovolit běžně nakupovat, však není mnoho. Možná proto vychází procento „profesionálních“ zemědělců mezi Benuaqy tak vysoké. Např. zhruba 75 % obyvatel vesnice Engkuni oficiálně nepracuje, to znamená, že pracuje na svých polích a zahradách. Na suchých polích zvaných ladang, která vznikají mýcením a vypalováním pralesa, pěstují nejčastěji rýži a maniok. Pole je však schopno rodit maximálně tři roky, a tak je nutné v dalších letech založit nové. Právě tato zemědělská metoda je častým sporným tématem antropologických a ekologických výzkumů. Někteří tvrdí, že je takový koloběh přírodě neškodný, jestliže se nechá pole dostatečně odpočinout a zarůst, než se k němu rodina znovu vrátí. Jiní jsou proti tomuto způsobu zemědělství, protože s sebou přináší degradaci půdy v případě, že je pole využíváno příliš často, nebo nebezpečí požárů, které se mohou v suchém období snadno rozšířit a zničit obrovské plochy i původních pralesů.

Hrozbu pro zbývající prales však představují i jiné způsoby zemědělství. V této oblasti je stále častější zakládání kaučukových plantáží, které jsou oblíbené pro nízké náklady na pracovní sílu a vysoké finanční výnosy. Monokultury kaučukovníků však berou místo pralesu a zvířatům neposkytují ani vhodný úkryt, ani dostatečné potravní zdroje. Přitom zásah do původního ekosystému nemusí být nutně tak bolestný. Benuaqové z Mencimai například po svých předcích zdědili staletou ovocnou zahradu – v pralese nasázené ovocné stromy, které přitahují nejen vesničany, ale také množství tan, agam a veverek.

Ačkoli je tedy les v okolí vesnic Benuaqů poškozený lidskou činností i rozsáhlými požáry, které v roce 1998 zasáhly téměř celý východní Kalimantan, skýtá stále dostatečné potravní zdroje i prostor pro velké množství živočišných druhů – hmyz, ptáky, plazy, ale i pro velké savce, jako jsou opice, divoká prasata, muntžaci, kančilové, jeleni sambarové apod. Příležitostná těžba dřeva ani lov Benuaqů neredukoval za dlouhá staletí zdejší populace některých živočišných druhů. To se netýká například říčních gaviálů Tomistoma schlegeli, kteří přímo ohrožovali životy vesničanů, a byli proto systematicky téměř vyhlazeni.

Zbývající prales tedy pro Benuaqy představuje významný zdroj obživy v podobě lovných zvířat. Dochází zde proto k zvláštnímu efektu jakési přirozené ochrany. Domorodci záměrně netěží některé vysokokmenné stromy s hnízdy divokých lesních včel, ze kterých získávají med, a nevysoušejí přirozené bažiny, jež jsou zdrojem speciál ního druhu ratanu používaného pro výrobu tradičních košíků, provazů a rohoží. Někde se dokonce pokoušejí vytvořit z dobře zachovaných oblastí chráněný les (hutan lindung), nebo alespoň takové zřízení, kdy je les spravován a udržován místními vesničany (hutan adat). Zde ale domorodci narážejí velmi tvrdě na hlavní problém. Indonéská vláda nevnímá zbývající pralesy Kalimantanu jako unikátní přírodní bohatsví ani jako zdroj obživy místních obyvatel, ale naopak spíše jako cenný obchodní artikl, a tak je průmyslová těžba zde, stejně jako i jinde na světě, stále největším problémem.