Jak a pro koho je rizikový lov králíků?

V Eurasii žijí dva blízce příbuzní rysi (rys ostrovid a rys pardálový) a dva blízce příbuzní orli (orel královský a orel iberský), z nichž rys ostrovid a orel královský osídlují Evropu a severní polovinu Asie, zatímco rys pardálový a orel iberský jen Pyrenejský poloostrov. Navíc oba iberské druhy skomírají tak dalece, že jim hrozí bezprostřední vyhynutí. Kromě neveselých vyhlídek spojuje tyto nesouměřitelné druhy také starý původ (orel iberský se vyštěpil asi před 900 tisíci lety, rys pardálový mezi 1,13 milionu až 830 tisíci lety) a odlišné vybarvení „šatu“ oproti nejbližším příbuzným. Proč jsou oba iberské druhy na pokraji vyhynutí, zatímco orlu královskému a rysu ostrovidovi toto nebezpečí nehrozí? Mohli bychom říci, že se to občas prostě stává. Analogické příběhy ale naznačují, že by skomírání obou pyrenejských druhů mohlo mít společného viníka. Přihlédneme-li k ekologii obou druhů a k historii místní fauny, stává se jediným podezřelým králík. U obou těchto druhů tvoří totiž až 90 % jejich potravy. Naproti tomu menší orel královský loví většinou středně velké hlodavce (křečky, sysly apod.) a větší rys ostrovid zas uloví i většího zajíce, nebo dokonce srnčí. Hodí se dodat, že králík je přirozeně vázán svým výskytem právě jen na Pyrenejský poloostrov. Oba endemiti se tudíž na králíka úzce specializovali a úbytek této potravy způsobený úbytkem králičích stanovišť s vlnami virových infekcí (především v padesátých letech 20. století) se na nich musel nutně odrazit. Otázkou zůstává jak těmto druhům efektivně pomoci. Možná bude potřeba se částečně smířit s tím, že ani cílená ochrana nijak výrazně nezvýší jejich počty. To se už mnohokrát ukázalo v oblastech s přirozenou nižší úživností, které jsou „stavěné“ jen na omezený počet jedinců. Pak bude patrně nezbytně nutné nejen chránit přirozené porosty, ale také se pokusit pro obživu zbylých orlů a rysů namnožit králíky, nebo je snad dokonce těmi králíky přikrmovat. (Conservation Biology 18, 344–349, 2004/2)